Moliére

MOLIÉRE
(1622 – 1673)

15. ledna roku 1622 se narodil pařížskému měšťanovi Poquelinovi syn, který se podle rodových zvyklostí měl stát pokračovatelem otcova čalounického a obchodního podnikání. Rodina Jeana Poquelina žila v Paříži v domě zvaném „U opic“, a byla to rodina na svou dobu dobře situovaná. Prvorozený syn dostal jméno Jean-Baptiste a zároveň bylo rozhodnuto umožnit u i patřičné vzdělání. V deseti letech mu umírá matka, otec se znovu žení a rodina se stěhuje do rozlehlého měšťanského domu nedaleko proslulé pařížské tržnice.
Zdá se, že značný vliv na malého Jeana-Baptista měl děd, velký milovník divadla. Často vodil Poquelinovy děti k mostu Pont-Neuf, na představení Tabarina a jiných lidových komiků, později i do skutečného divadla v Burgundském paláci. Roku 1632 posílá syna na výchovu do přísné jezuitské koleje Collége de Clermont, kde budoucí Moliére až do roku 1639 studoval především latinu, historii, zeměpis, matematiku a teologii, kde však získal i solidní znalosti antické literatury a kupodivu přešel do styku i s divadlem. Žáci zde totiž předehrávali – jak ostatně bývalo v podobných institucích zvykem – úryvky z klasických textů antických autorů Plauta a Terentia.
Není tedy náhodou, že pozdější dramatik Moliére právě z těchto autorů čerpal tvůrčím způsobem inspiraci pro svoji vlastní práci. Zde se také poprvé setkal s literaturou navazující na tradice humanismu a renesance, jejíž kořeny tkvěly v znovuobjevené antické kultuře. Horlivě se k ní obraceli právě příslušníci mladé, teprve se probouzející francouzské buržoazie, kteří otevřeně tíhli k rodícímu se racionalismu, jenž v sobě skrýval i lákavé prvky materialismu a ateismu, zaměřené především proti církevní scholastice. Pro Jeana-Baptista byla Collége de Clermont rozhodně významnou životní zkušeností. Ještě dva roky poté,
co z ní odešel, věnoval se studiu práv, a když dosáhl titulu licenciáta, vrátil se dle otcova přání k rodinnému řemeslu a stal se královským komorním čalouníkem. V této funkci doprovázel počátkem roku 1642 Ludvíka XIII., přezdívaného Ctnostný, na cestě s dvorem do Languedoku, kde se stal svědkem krutých represí vůči mladým šlechticům, obviněným ze spiknutí proti králi a kardinálovi de Richelieu.
6. ledna 1643, se zříká i funkce královského komorního čalouníka. Nakonec opravdu prosadí svou vůli proti otcovu přání a koncem června téhož roku podepisuje s herečkou Madeleinou Béjartovou smlouvu o založení takzvaného Skvělého divadla. Toto divadlo zahájilo svoji činnost 1. ledna 1644, a protože zanedlouho lehlo popelem daleko známější divadlo Le Marais, převzalo po něm i část souboru. Na převodní listině se při podpisu poprvé objevuje pseudonym Moliére. Roku 1646 se připojil ke kočovné divadelní skupině, vydržované guvernérem guyenským, vévodou d´Erpernon, a hrál s ní, později i jako její ředitel, především na jihofrancouzském venkově a v okolí Lyonu. Nelehký život kočovného souboru však s sebou přinášel i množství cenných divadelních zkušeností, které Moliére herec, ředitel, režisér a především dramatik zúročil později. Právě toto údobí položilo základ životních znalostí a zkušeností autorovi více než třicítky her, což je na nedlouhý život množství jistě úctyhodné. Je pravda, že mnohé z jeho her a frašek či výpravných baletů nesou stopy inspirace repertoárem hraným právě v tomto období, ale to nijak nesnižuje význam Moliéra jako dramatického tvůrce.
Roku 1658 se Moliére vrací i se svou skupinou zpátky do Paříže. Hrál zde v královském paláci Louvru před dalším panovníkem, Ludvíkem XIV., zvaným král Slunce. Paříž byla tedy konečně dobyta, neboť Moliérovy frašky a posléze i jeho první komedie – Směšné preciozky (1659), Sganarel (1660), Škola pro muže (1661) a zvláště pak Škola pro ženy (1662) i následující diskuse a skandály kolem jejích uvedení – byly jednoznačným úspěchem. Nedokázaly jej zkalit ani první náznaky závisti a pomluv, které úspěch vyvolal. Demokratické pařížské publikum si záhy Moliérovu skupinu oblíbilo, své místo si získala i v rámci panovníkova dvora – samotný Ludvík XIV. udělil Moliérovi roku 1663 dvorní penzi a o dva roky později převzal celý soubor do svých osobních služeb. Od roku 1664, kdy Moliére poprvé uvedl svoji velkou satirickou komedii Tartuffe, až do roku 1673, když předčasně skonal po čtvrté repríze své další světoznámé komedie Zdravý nemocný, napsal celou řadu znamenitých her – především Dona Juana (1665), Misantropa (1666), Jíru Dandu (1668), Lakomce (1669), Měšťáka šlechticem (1670) a Učené ženy (1672). Byly vesměs komediálního charakteru a úsměvnou formou velmi aktuálním způsobem reagovaly na nešvary a zlořády soudobé francouzské společnosti.
O přípravách k uvedení Tartuffa dobře věděli, stejně tak dobře věděli, proti komu je text namířen. Proto se už 17. dubna 1664 sešla schůzka tajné Společnosti nejsvětější svátosti, kde byl dohodnut postup, jak představení znemožnit. Tato tajná církevní organizace měla značnou moc, bylo veřejným tajemstvím, že „pokrytečtí svatoušci“ prostřednictvím věřících oveček řídí veřejný život téměř celé Francie. Tartuffe pro ně znamenal bezprostřední zesměšnění, není tedy divu, že vytáhli do boje. Za Tartuffa se pomstil klérus Moliérovi i v době, kdy už to nikdo nečekal.
Když dramatik, režisér a herec dne 17. února 1673, po představení proslulého Zdravého nemocného na chrlení krve umírá, k jeho loži nesmí přijít ani kněz s poslední svátostí. „Tajný ateista a komediant“ musí dle rozhodnutí církve odejít ze života jako nevěřící. Pro výstrahu všem hříšníkům. Moliérova žena Armanda a jeho přátelé žádají v nouzi nejvyšší samotného krále, který jediný může interdikt zrušit. Ale nenávist kléru jde doslova za hrob. Moliére je pohřben až za tmy, bez obřadu, a přesto jsou jeho tělesné pozůstatky posléze vykopány a na příkaz hodnostářů tajně přeneseny do společného hrobu sebe vrahů a kacířů, neznámo kam. Navzdory církevnímu zavržení se stalo Moliérovo dramatické dílo pýchou francouzské kultury a divadelního světa vůbec. Je to především proto, že Moliérovo umění vychází z bohatých národních tradic, že je hluboce zakořeněno v lidovosti a v realismu. Jestliže dílo Moliérových dramatických současníků je dnes již převážně akademickou literární záležitostí, pak tvorba Jeana-Baptista Moliéra je stále živým odkazem dramatického klasicismu dnešním dnům.


A. M. Bulgakov: Moliére
M. M. Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance
Prameny a dostupná literatura:
Vladimír Brett: Moliére
Josef Kopal: Dějiny francouzké literatury

 

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7079