Lidská společnost dnes poprvé v dějinách je vážně zneklidněná svou vlastní úspěšností.
Řada indikátoru ekologické povahy totiž ukazuje, ze dosažené úspěchy jsou vykupovány za vysokou a stále rostoucí cenu. Společnost, která nerespektuje ekologické limity, se v důsledku své expanze stává stále ohroženější a zranitelnější.
Josef Vavroušek hovoří o trvale udržitelném způsobu života a klade důraz na dva podstatné aspekty:

1. Uspokojení dnešních generací nesmí narušit možnosti generací budoucích, ale má v maximální možné míre respektovat bohatství a krásy přírody.
2. Důraz je především kladen na hledání alternativních možností lidského rozvoje, jež by nezatěžovaly tolik přírodu, přitom však zvyšovaly kvalitu individuálního života i kvalitu mezilidských vztahu.
   Nejzávaznější ekologické škody jsou působeny bud přímým zasahováním do přírodních zdrojů a procesu, anebo nepřímo v důsledku mrhání materiálními produkty nebo emisemi toxických odpadu.
   Dopad všech těchto škodlivých činností v globálním měřítku neustále roste. Vzrůstá například počet a rozsah přírodních katastrof jako jsou bouře, záplavy a sucha.
   

Josef Vavroušek podává analýzu hodnot dominujících v našem civilizačním okruhu z hlediska udržitelnosti života.
1/ Vztah člověka k přírodě
Dominantním vzorcem se stal kořistnický vztah k přírodě.Tento dosavadní vztah si ospravedlňujeme představou, podle níž příroda a vše přírodního původu má nižší hodnotu než to co bylo vymyšleno člověkem a vyrobeno našima rukama. Podle této představy člověk přírodu svým přetvářením vlastně vylepšuje a zušlechťuje. Zapomínáme, ze po technické stránce jsme sice schopni přírodu krok za krokem zatlačovat svými umělými výtvory, nejsme však schopni udržovat v chodu náš umělý svět poté, co by se zhroutily systémy přirozené.
2/ Vztah lidského individua ke společnosti
Klíčovým problémem tohoto vztahu je převládající nízká úroveň vědomí zodpovědnosti jednotlivce za dění ve velké společnosti\". Lidé žijící v podmínkách politicky centralizovaných sociálních útvaru povazují do jisté míry právem případné ohledy na anonymní celek za málo odměňující, zejména v porovnání se zisky, jez jim plynou, jeví-li starost pouze o své soukromí. Neměli bychom však zapomínat, ze postoj nezodpovědnosti za celek přináší také výrazné ztráty.
3/ Vztah k toku času a smyslu dějin
V moderní společnosti došlo v souvislostí s jednostranným rozvojem individualismu k jakési formě privatizace při vnímání času. Osvobození z pout ohledu na předky ale i na potomky melo člověku zaručit, ze se stane tvůrcem svého vlastního osudu a stejnou výzvu adresoval i svým potomkům. Individuální lidský život přestal být významným článkem v řetězci generací a přestal propojovat zemřelé předky s dosud nenarozenými potomky, se čas stal v dimenzi takto izolovaného lidského života.
Vztah ke smyslu vlastního života
Zjednodušeně lze tvrdit, ze vztah ke smyslu našeho vlastního života je v této souvislosti spoluurčován i obchodními zájmy, a to zvláště velkých nadnárodních firem, pro které je právě masivní proud zboží hlavním měřítkem a zdrojem jejich úspěšnosti.
5/ Vztah ke svobodě a odpovědnosti
Dnešní přístup naráží na omezení, jez souvisejí s nedostatkem úcty člověka k přírodě. Rozsah našich intervencí již natolik vzrostl, ze prostřednictvím zpětné vazby ekologických pohrom a poškození zpochybňuje jejich původní smysl, tedy zvýšení naší kontroly nad přírodním prostředním.
Běžná součást chápání naši vlastní svobody je přesvědčení, ze člověk stojí vysoko nad ostatními živými tvory.
6/ Vztah k úrovni našeho poznání
Instrumentální schopnosti našeho rozumu vedly k myšlenkovým výkonům, které se zdály ospravedlňovat postoj označovaný též jako pýcha rozumu\".
V důsledku omezené lidské racionality bývá vyřešení každého problému doprovázeno zpravidla vznikem rady novým vedlejších problému.
Velká část zdánlivě úspěšně vyřešených otázek spočívá pouze v přesunutí nákladu z řešitele na přírodu. Schopnost přírody velkoryse se vyrovnávat s negativními dopady lidské činnosti postupně klesá. Odkaz na vedu a techniku slouží jako jedno velké alibi pro stupňování našich dalších požadavků a očekávání všeho druhu.
7/ Vztah k vlastnímu života
Své potřeby se snažíme uspokojovat způsobem, který nám umožňuje přisvojovat si přínosy z vlastních aktivit a zároveň přenášet příslušné náklady na druhé lidi, na společnost jako celek a v neposlední řadě také na přírodu. Toto slouží jako spolehlivé alibi, které doprovází a kryje povážlivý úbytek osobní zodpovědnosti moderního člověka za celek, ať je tím celkem společnost nebo příroda.
8/ Vztah k budoucím generacím
Nízká míra zodpovědnosti vůči budoucím generacím souvisí s tím, ze lidská očekávání pěstovaná v atmosféře vypjatého individualismu nepřesahují časový horizont jedné generace. Patří sem obtíže s předvídáním budoucích cen, které mají vliv na naše ekonomické jednání, také urychlování doby obratu inovací všeho druhu a podobně.
9/ Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím
V každodenním živote mívá tento rys mentality podobu hluboké neochoty dělit se o vlastní výhody s příslušníky jiných etnik, kultur a ras či jakýchkoliv menšin. Na druhé straně se projevuje silný sklon přenášet právě na tyto menšiny vinu za nepříznivé důsledky plynoucí z řešení našich vlastních problému.Neboli hledání obětních beránku\", kdy jisté etnikum jistá menšina mají být potrestány za naše vlastní chyby.
Bude-li se ekologická situace globálně dále zhoršovat, je pravděpodobné, že tento symbolický jev bude stále intenzivnější a nebezpečnější.
10/ Vztah k věcem společným
ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace radových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého poctu lidí.
Celý svět a veškerá příroda jsou zde jen pro člověka a pro uspokojování jeho potřeb. Na druhé straně člověk má povinnost respektovat mimolidský svět s jeho jednotlivými částmi bez ohledu na své postavení v něm.
Dnešní neomezený postoj nadvlády člověka nad přírodou se projevuje následujícími předpoklady :

- prostředí je redukováno na sumu, jez mají význam sloužit momentálně člověku
- předpokládá se, ze tyto zdroje jsou neomezené nebo ze vyčerpání kteréhokoliv z nich může být kompenzováno vhodnou náhradou
- existuje víra, ze jakýkoliv problém ve vztahu člověk - prostředí je technicky řešitelný a lze ho odstranit vhodnými investicemi
- za zvláštní problém není povazován dokonce ani růst lidské populace


Alternativní přístup ke světu předpokládá nutnost jistého dobrovolného sebeomezování člověka nejen ve vztahu k jiným tvorům. ale i k přírodě. Stupňovaná nadvláda nad přírodou má ustoupit hledání rovnováhy a harmonie, tento postoj lze dále rozkládat :
- uznává, ze příroda má svou hodnotu nezávislé na momentálních potřebách člověka
- uvědomuje si, ze škody které mnohdy způsobíme svým chováním jsou velmi často nenahraditelné
- nevhodné technologie vyvolávají více problému, než kolik jich jsou schopny řešit

Postoj neomezené nadvlády člověka nad přírodou má v oblasti ekonomiky především podobu nekritické víry v blahodárnost ekonomického růstu.
Ekonomové začínají dnes důsledněji rozlišovat mezi druhy kapitálu. Vznikly dvě kategorie kapitálu : přírodní a lidmi vytvořený. Přírodní kapitál představuje nikým nevyprodukovaný pramen poskytující tok přírodních zdrojů a služeb. příroda se standardním ekonomům rozpadla na mnoho izolovaných položek, jako je půda, suroviny, potraviny nebo biotechnologie.
Naše stroje a technologie pouze sklízejí\" produkty vytvořené produktivní silou přírodních procesu, přitom za kapitál povazujeme pouze své stroje a zařízení, nikoli přírodu.
U většiny populace lze předpokládat úctu k přírodě a lidé se necítí být nepřáteli přírody a své postoje nepovazují za kořistnické.
Lidé v nejbohatších zemích mohou kompenzovat svou konzumní orientací řadu naléhavých vnitrních potřeb. Navíc jim konzumní úspěšnost skýtá záruku vyšší pozice ve společenské hierarchii.
Německý sociolog G.Scherhorn nazývá tento komplex příčin konzumního chování promateriálním postojem, zatímco jako postoj postmateriální označuje jednání těch, kteří jsou si vědomí nevýhod konzumní orientace i ceny, kterou je nutno platit za výhradní usilování právě o materiální blahobyt.
Postmateriální myšlení vychází spíše z poznatku psychologie a sociologie než ze standardně ekonomických modelu. Promateriální orientace zde vystupuje jen jako přechodné stadium vývoje osobnosti i společnosti.
Lidé vyznačující se promateriálním postojem mají například tendenci darovat svým blízkým koupené věci, místo aby se s nimi podělili o svůj čas. Jsou natolik pohlceni vlastními problémy, ze k osudům druhých lidí zůstávají lhostejní. Ještě vzdálenější je pro ně snaha vcítit se do problému devastované přírody. Promateriální postoje se orientují na kontrolu. Člověk chce, aby pod kontrolou bylo maximální dění. V přírodě spatřuje pouze bezprávný objekt svých kontrolních ambicí. K této skupině patří asi 25% německé populace.
Postmateriální postoj je postoj, kde starost o druhé, o přírodu, ale i o své vlastní nitro má přednost před věcmi, jez jsou předmětem komercionalizace. Tato motivace je založená na orientaci k autonomii. Člověk chce, aby byl akceptován takový, jakým se sám cítí a tutéž šanci chce dávat druhým i přírodě. Sem patří asi 20% německé populace.
Ve třetí skupině se propojují promateriální a postmateriální postoje. Věří v možnosti nových technologií a dalšího ekonomického růstu. Tato skupina tuší přítomnost ekologické hrozby, dokáže si však zdůvodnit proč na tuto hrozbu osobně nereagovat. Do této skupiny patří 30% německé populace.
Ke čtvrté skupině patří lidé, kteří se chovají ekologicky spíše jen proto, ze k jinému chování nedostali možnost. Mají nejnižší příjmy a nejnižší míru vzdělání ze všech sledovaných skupin a patří k nim asi 25% německé populace.
Výzkumy potvrzují, ze hodnoty jako je úcta k přírodě či láska ke krajině patří v naprosté většině případů k nejvýše oceňovaným. Na druhé straně je nebezpečné rozšířeno jednání, ať již individuální či kolektivní, jež přírodu poškozuje. Může tak vznikat dojem, ze si lidé neuvědomují dopad svého jednání na životní prostředí a víceméně nevědomky se chovají způsobem, který jejich uznávaným hodnotám odporuje.
Kořistnický vztah k prostředí, jez nás obklopuje, lze chápat jako odpověď na obavy a nejistotu.
Strach ze společnosti, která se stala příliš velkou a nepřehlednou má mnoho podob. Mohou mezi ně patřit výbuchy nacionalismu nebo rostoucí drogová závislost, pokud slouží jako unik z cizí a nepohodlné reality.
Měření úspěšností a smyslu vlastního života počtem věcí, jez je člověk schopen během svého života nashromáždit a opět povyhazovat může být rovněž projevem obranné strategie. Jsou-li věci brány jako měřítko úspěšnosti života, musí jejich nedostatek budit opravdový strach z jeho nenaplněnosti.
Svoboda s sebou přináší úzkost. Je spojená s nutností rozhodovat se a nést za svá rozhodnutí určitou míru odpovědnosti. Člověk si dokáže tuto úzkost kompenzovat mimo jiné agresivitou vůči ostatním tvorům, čímž si dokazuje svou nadřazenost.
Přemýšlení o hodnotách pro budoucnost dokáže povznášet, ale dokáže i srážet. Sráží nás tím, ze nám neustále připomíná, jak problematické je dnes vše, co ještě včera tvořilo základ tak mnoha a tak velkých nadějí. Bez naděje však nelze žít. Nemůžeme-li již dnes brát tak docela vážně příběh o člověku jako o pánu přírody a vládci vesmíru, neznamená to přece, že všechny příběhy, které kdy vyslovíme, už nebudou pravdivé.