Perspektiva
ÚVOD
Nejprve bych ráda připomněla několik základních údajů o deskriptivní geometrii. Je to část geometrie, která se zavbývá objekty v prostoru (křivkami, plochami a tělesy), jejich vzájemnymi vztahy a vlastnostmi. Úkolem této vědy je zobrazit dané objekty do roviny tak, aby z jejich průmětů bylo možné zjistit všechny jejich geometrické vlastnosti. Vyvíjela se, měnila, zdokonalovala, až ji koncem 18. století francouzký matematik Gaspard Monge postavil na vědecký základ.
Já jsem si z celé řady témat, která tato věda nabízí, vybrala perspektivu. Toto téma mě takovým zvláštním způsobem okouzlilo, a tak jsem se rozhodla podniknout malou výpravu do jeho tajů a záludností a o své poznání se s vámi podělit.
2.
POHLED DO MINULOSTI
Dříve než přistoupím k samotnému perspektivnímu zobrazování, ráda bych ještě připomněla historii perspektivy.
Egyptští malíři pozorovali, že postavy a předměty v bezprostřední blízkosti jsou veliké, a s roustoucí vzdáleností od pozorovatele ztrácejí na velikosti až zcela ,,mizí". Na kresbách a malbách znázorňujících děj s ústřední postavou faraona, jeho kněží a úředníků (např. na malbách výjevů z lovu nebo válečného tažení), vynikal faraon
jako hlavní osoba v popředí nevšední velikostí, menší byli znázorňováni kněží, ještě
menší válečníci a úplně nejmenší zajatci. Z tohoto zobrazování postav bychom se mohli domnívat,že se jedná o počátky pesrpektivního zobrazení, ale jejich kresby lidí,
zvířat a rostlin, které působí mimořádně realisticky, jsou však kresleny z profilu bez použití perspektivy. Jedná se tedy spíše o významovou perspektivu, což znamená, že velikostí zdůrazňovali hodnost a moc a její odstupňování, proto je faraon zobrazován největší ze všech.
Za povšimnutí stojí starořímská freska uchovaná ve Vatikáně pod názvem
,,Aldobrandinská svatba". Nelze ale přímo říci, že jde o malbu vzniklou na základě znalosti perspektivy. Rovnoběžky jednoho ostění se sice sbíhají v jednom bodě, ale
rovnoběžky druhého ostění mají za bod sbíhání jakýsi úběžník zcela jinde - pod horizontem oka. První zmínku o perspektivě najdeme později u římského architekta a stavitele Vitrivia Pollia (odborný spis Deset knih o architektuře): ,,Poté co určíme středový bod, musí se čáry jako v přírodě sbíhat v projekčním bodě zorných paprsků
tak, že mnohé části se zdají ustupovat dozadu, zatímco jiné vystupují dopředu." Slovo perspektiva nemělo vždy ten význam, který má dnes. V dřívějších dobách tímto
slovem označovali soubor pouček z geometrické optiky. Tyto poučky se dochovaly ve spisech Eukleidových, ve kterých jde o zdůraznění přímočarého šíření světla. Eukleidés byl také velkým přínosem pro deskriptivní geometrii (třináct knih Základů, objevitel axiomu rovnoběžnosti a tvůrce eukleidovské geometrie). Zkoumáním optiky zjistil,že náš vizuální obraz se skládá z přímek, které vycházejí z oka a tvoří kužel (příloha č.1). Tato teorie se odráží v tvorbě řeckých a později i římských umělců v podobě intuitivního užití perspektivy. A tak se objevují první pokusy o perspektivní zobrazení reálných předmětů.
Další rozvoj byl ale poznamenán zánikem Římské říše a vývoj se zpozdil.
Ve 14. století se objevuje Giotto, který se vzepřel světské byzantské abstrakci.
Je to první malíř, který vědomě zahrnul perspektivu do svých obrazů. Svoje nadšení ztvárnit věci v perspektivě (i když pořád jen intuitivně) dokazuje také Amerogio Lorenzetti, Giottův velký příznivec, ve svém díle Následky dobré vlády.
V renesanci zažila perspektiva své znovuzrození. Architekt Filippo Bruneleschi (příloha č.2) při své stavbě florentského dómu vytvořil systém využívající půdorysu a
nárysu, což umožňuje pomocí průsečíků rovnoběžek nakreslit perspektivní zobrazení.
Z citátu jeho přítele Vassariho(1512-1574) je zřejmé, že si dokázal poradit i s mozaikou v perspektivě:,,Vynález perspektivy uspokojil Filippa natolik, že rychle namaloval Plaza de San Giovanni a reprodukoval krásu černobílých mramorových dlaždic, které ubíhaly do vnitřku chrámu." S pomocí jeho techniky namaloval Masaccio svou Nejsvětější trojici (příloha č.3), která je typickou ukázkou tohoto zobrazení. A opět citát Vassariho tentokrát o Nejsvětější trojici: ,,Ale to nejkrásnější, když pomineme postavy, je perspektivní obraz tabulové valené klenby při pohledu zdola. Optické zkrácení je tak umně namalované, že strop působí jako reliéf."
Problémem hloubkové perspektivy se zabýval pokračovatel Bruneleschiho, architekt Leon Battista Alberti(1404-1472). Ve své knize O malířství uvádí
vzorec pro zjištění vzdálenosti mezi opakujícími se tvary v hloubce (dopodsud tuto vzdálenost umělci odhadovali, a proto byla značně nepřesná). V polovině 15. stol. začaly perspektivu uplatňovat i další umělci. Albertiho metodu ještě zdokonalil malíř Piero della Franceska (kniha De prospektiva pingendi). V této době byla perspektiva poprvé v dějinách umění považována za umění řádné výstavby obrazu. Významným
,,perspektivcem" byl také Leonardo da Vinci (Kniha o malířství):,,Perpektiva je jako pohled na těleso, které leží za skleněnou tabulí a vní se odráží". Objevil dvoustředou atmosférickou perspektivu. Velká vyspělost Leonarda v rýsování je vidět na jeho obraze Klanění tří králů (příloha č.9). Úžasná trpělivost a velká přesnost práce je doložena rysem kalichovité nádoby od Paolo di Dono (1396-1479), kde je zobrazeno šedesát pravidelných dvaatřicetiúhelníků (příloha č.10).
Teprve Quido Ubaldo del Monte (1545-1607) provádí důkaz o tom, že se rovnoběžky v perspektivním obraze sbíhají v jediném bodě, punctu concursuum.
Po něm přichází Girard Desargues (1593-1662), který určuje body v prostoru souřadnicemi a jejich perspektvními obrazy za pomoci obrazů měřítek v souřadnicových osách. Když se na konci 18. stol. zrodila deskriptivní geometrie, jejíž tvůrcem je Gaspard Monge (1746-1818), dostalo se perspektivnímu zobrazování vědeckého podkladu a stalo se technickou záležitostí. Dnes se s perspektivou setkáváme téměř na každém kroku.
3.
PERSPEKTIVA
Perspektiva vznikla z latinského perspicere, což znamená prohlédnutí skrz něco. Je to jeden z prostředků, jimiž se zobrazuje nba dvourozměrné ploše trojrozměrný objekt. Toto zobrazení zachovává ve své základní podobě prostor, objekty a jejich vzájemné vztahy tak, jak je vidí oko. To znamená, že vzdálenější objekty jsou menší.
Rozdělení perspektivy:
a) lineární (centrální, renesanční) - tvar (např. příloha č.4)
b) vzdušná (atmosférická) - barvy
Lineární perspektiva se zrodila z poznání sbíhavosti linií do jednoho nebo i do několika úběžníků. její objev se přičítá Agatharchovi ze Samu (460 př.n.l.), ale vědcky ji začali používat až renesanční umělci (Masaccio, Piero della Franceska,
P. Uccello ...). Bifokální perspektiva zachovává středovou osu, od níž je jeden úběžník umístěn vlevo a druhý vpravo. někdy se jí říká také giottovská perspektiva.
Vojenská perspektiva (příloha č.5) zachovává půdorys, ale zkracuje libovolné výšky. Používá se především u znázornění měst, bitevních situací apod. Ptačí perspektiva je zobrazení z vysokého nadhledu, kterén umožňuje zobrazovat i to, co u jiných poerspektiv není vidět - např. střechy budov,koruny stromů atd. Využívá se zejména v architektuře.
Žabí perspektiva vychází naopak z extrémního podhledu (z nízko položené horizontální linie). Obrácená perspektiva je konstruována vzhledem k úběžníku, který ale leží před plochou obrazu. Paralelní perspektiva (=axonometrie) vlastně ani není perspektivou, alespoň ne ve vlastním slova smyslu, protože se její linie nesbíhají v úběžníku, ale jsou souběžné.
Atmosférická perspektiva se týká především malířství. Spočívá v tom, že barvy, které jsou vpředu, jsou jasné a teplé, zatímco barvy v pozadí se jeví rozmazazně a jsou studené. Tuto perspektivu popsal už kolem roku 1400 C. Cennini a prakticky ji použil např. Leonardo da Vinci, Lorrain nebo Rembrant. Světelná perspektiva je jedním ze způsobů. jakými se v malířství navozuje prostorový dojem. V různé míře zviditelňuje tvary a objemy, odděluje objekty (pri větším množství světla) nebo je zceluje (přítmí, tma). Hieratická perspektiva (významová) je důležitým zobrazením a zároveň hodnocením prostoru a objektů v něm. Tato perspektiva se neřídí umístěním prvků,ale hlavně jejich významem. Např. na antických malbách je otrok zobrazen v menším měřítku než svobodný občan, takže můžeme říci, že tato perspektiva svým způsobem diskriminuje relativně méně významné objekty.
Reliéfní perspektiva je obraz vypuklý, tedy plastický, ale platí tu stejná pravidla jako u lineární perspektivy.
5.
PERSPEKTIVNÍ METODY
1) Průsečná metoda - tato metoda je velmi jednoduchá, snadno zapamatovatelná, bez jakéhokoli sklápění. Je to nejstarší způsob sestrojování perspektiv. Daný předmět zobrazíme v Mongeově promítání půdorysem i nárysem. Umístíme vhodně střed promítání i svislou perspektivní průmětnu, aby předmět ležel v zorném kuželi a pak sestrojíme perspektivní obrazy jednotlivých bodů. Perspektiva získaná touto metodou bývá obvykle poměrně malá. V tom případě lze všechny vzdálenosti a a b pro jednotlivé bodypři přenášení do perspektiv n-krát zvětšit, čímž dostáváme perspektivy n-násobně zvětšené. Tím se ale úměrně zvětšují i chyby vzniklé při sestrojování dlouhých promítacích paprsků.
Prakticky je využito průsečné metody v perspektografech, což jsou přístroje, které usnadňují rýsování perspektiv.
2) Vrstevná metoda - patří k vázaným metodám sestrojování perspektiv. Při této metodě nutně potřebujeme narýsovaný půdorys daného objektu a výšky zobrazovaných bodů. Při této konstrukci je nutno postupovat systematicky - od nejspodnější vrstvy postupně až k vrstvě nejvyšší, nebo naopak od nevyšší vrsty dolů.
3) Zářezová metoda - spočívá v tom, že středem promítání vedeme osový kříž xyz tak, aby osa z byla svislá a osy x a y byly rovnoběžné s hlavními směry zobrazovaného tělesa.
4) Přímé metody - při přímé konstrukci perspektiv sestrojujeme nejprve k půdorysům předmětů jejich perspektivu čili tzv. perpektivní půdorys a na svislice pak nanášíme perspektivy výšek.
5) Metody sítí - velmi dobrým pomocníkem při sestrojování perspektiv průčelných objektů může být čtvercová síť (=pavimento, tj. dláždění tvořené čtvercovými dlaždicemi).Do této sítě můžeme znázornit např. perspektivu krychle (příloha č.6).
Perspektivní sítě jsou tištěny pro různé distance a zmenšení; bývá přihlédnuto k tomu, zda bude do ní vkreslován exteriér či interiér (příloha č.7 - schematicky znázorněná zjednodušená síť pro interiér; příloha č.8 - zjednodušená síť pro exteriér)
6)Úběžníkové konstrukce
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát