Baroko
C H A R A K T E R I S T I K A :
V Evropě od konce 16. století do sklonku 18. století. Baroko se konstruovalo v Itálii a rozšířilo se po celé Evropě a Latinské Americe. Baroko dominovalo především v kato-lických zemích a ačkoli doprovázelo politicky zaměřenou protireformaci, nebylo jen projevem církve a reprezentací feudální třídy, ale také uměním pro široké měšťanské vrstvy.
P E R I O D I Z A C E - E V R O P A :
1. 1580 – 1625: Baroko rané
2. 1625 – 1675: Baroko vrcholné
3. 1675 – 1750: Baroko pozdní a rokoko
P E R I O D I Z A C E - N A Š E Ú Z E M Í :
1. 1640 – 1690: Baroko rané
2. 1690 – 1730: Baroko vrcholné
3. 1730 – 1750: Baroko pozdní a rokoko
A R C H I T E K T U R A A M A L Í Ř S T V Í :
Ve výtvarném umění se rozvíjí nové umělecké typy jako například krajinomalba, portrét, zátiší apod. Promítání individuality a subjektivity do uměleckého projevu prohloubilo smysl pro psychologické problémy.
Představitelé: Caravaggio, Tiepolo, Canaletto a Guardi – Evropa
Škréta, Willmann, Liška, Brandl, Kupecký, Reiner – naše země
V architektuře se vyznačovalo prohnutými plastickými formami, křivkami a složitými prostorovými kompozicemi, výrazným uplatněním světla a syntetizujícími snahami (=jednotné uplatnění všech uměleckých druhů v jednom díle).
Představitelé: Architektura - Bernini, Borromini, Guarini – Evropa
Sochařství – Bernini - Evropa
Architektura - Lurago, Caratti, Mathey – naše země
Sochařství – Brendl, Braun, Platzer – naše země
H U D B A :
Francouzská a Nizozemská tvorba byla vystřídána Italskou. Barokní hudba počíná odporem proti renesanční vokální polyfonii a vytvořením slohu doprovázené monodie. Do popředí se dostává melodie v generálním basu, vzrušená melodika a svérázná rytmika a chromatika. Dozrály další hudební formy jako opera, kantáta, árie a další. Italští skladatelé šířili svou hudbu i za hranice (Francie, Německo).
Představitelé: Vivaldi, Handel, Bach, …
D I V A D L O :
Divadelní kultura byla nástrojem protireformace. V českých zemích byla vytvářena především cizinci. Pro život českého národa mělo velký význam lidové barokní divadlo, které v prostředí nevolného lidu na vesnici a drobného měšťanstva jediné zužitkovávalo určité prvky domácí tradice. Toto divadlo přinášelo podněty, jichž později za národního obrození využili čeští umělci usilující o vytvoření českého divadla (dochované barokní divadlo v Českém Krumlově). Herecký styl umožnil zobrazit citový život postavy.
L I T E R A T U R A :
Došlo k přehodnocování odkazů antiky a renesance. Barokní literatura zpracovávala náměty náboženské i světské v různých žánrech (lyrika, drama) a vyznačovala se úsilím o jazykový projev co nejvíce překvapující novosti, plný novotvarů a slovních hříček. Barokní literatura je také založena na protikladech. Rozvoj dramatu, duchovních písní, poezie a ústní lidové slovesnosti. U nás probíhá rekatolizace a germanizace a v první polovině 18. století je čeština vytlačena němčinou. Veškerá literatura je kontrolována jezuitským řádem. Dochází k ničení nekatolických knih (viz. Jiráskovo Temno).
L I T E R Á R N Í D Í L A:
Naše země:
Michna z Otradovic Adam Václav, * asi 1600, † 30. 6. až 16. 10. 1676,
český hudebník a básník; jeden z představitelů české barokní hudby. Od roku 1645 varhaník v Jindřichově Hradci. Skládal technicky náročnou chrámovou hudbu na latinské liturgické texty, spojující homofonní a polyfonní fakturu. Autor tří souborů duchovních písní na vlastní české texty (Česká mariánská muzika, Loutna česká, Svatoroční muzika), v nichž využil i motivy soudobé světské milostné poezie; některé zlidověly (vánoční ukolébavka Chtíc, aby spal).
Bridel Bedřich, * 1. 4. 1619, † 15. 10. 1680,
český barokní básník; jezuitský kazatel a misionář. Psal exkluzívní mystickou a meditativní poezii (báseň Co Bůh? Co člověk?), ovlivnil českou duchovní lidovou lyriku idylickou vánoční sbírkou Jesličky (Narodil se Kristus Pán, Veselé vánoční hody).
Kadlinský Felix, * 18. 10. 1613, † 13. 11. 1675,
český básník a hagiograf. V duchu módní idylické bukoliky psal hravou poezii (Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený). Překládal i sám psal hagiografické skladby (Zrcadlo bolestné Matky boží, Život sv. Ludmily).
Rosa Václav Jan, * asi 1620, † 11. 8. 1689,
český filolog, právník a básník. Člen apelačního soudu a konzultant dalších královských úřadů. Autor duchovní a milostné poezie, latinsky psané české puristické mluvnice a stylistiky Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae, rozsáhlé básnické skladby Discursus Lypirona, básně Pastýřské rozmlouvání aj. Pracoval na česko-německém slovníku Thesaurus linguae Bohemicae (Poklad jazyka českého), který nedokončil (zachován ve čtyřech rukopisných svazcích). Profesně se orientoval na řešení kriminálních případů (např. požár Starého Města pražského v roce 1689).
Balbín Bohuslav, * 3. 12. 1621, † 29. 11. 1688,
český historik a básník. V roce 1636 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, 1654 vysvěcen na kněze. Shromáždil rozsáhlý vlastivědný materiál dějepisné, etnografické a zeměpisné povahy, který zpracoval v encyklopedickém díle Miscellania historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého), jež ovlivnilo první generaci českých obrozenců; podobný vliv mělo dílo Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praepusque bohemica (Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého). Legendistickou tvorbu věnoval kultu Panny Marie, kultu Jana Nepomuckého a Kristiánově legendě.
Tvorba lidová = ústní lidová slovesnost. Anonymní, šířeno ústním projeven, velká proměnlivost textů a melodie. Do popředí se dostává v 18. století.
Básnické útvary: balady, říkadla, přísloví
Prozaické útvary: pohádky, pověsti
Dramatické útvary: velikonoční hry
Tvorba pololidová:
Mezihry: krátké scénky vložené do náboženských her
Kramářské písně: náhrada novin, bulvární charakter – pozdější inspirace V a W
Písmácké paměti: na venkovech
Itálie:
Tasso Torquato, * 11. 3. 1544, † 25. 4. 1595,
italský básník. Roku 1562 vydal v Benátkách rytířský epos Rinaldo, v duchu Aristotelovy Poetiky soustředěný na jednoho hrdinu. Od 1563 ve službách ferrarského rodu d’Este. Pro dvůr v roce 1573 složil veršované pastorální drama Aminta. 1575 dokončil hlavní dílo, hrdinský epos Osvobozený Jeruzalém, s námětem první křížové výpravy. Významná je jeho lyrika; dochovalo se kolem 2 000 milostných, příležitostných a náboženských básní (česky vyšel Vrchlického Výbor z lyriky, dále výbory Šeptání noci a Lyrika; v antologiích Italská renesanční lyrika, Navštívení krásy, Kéž hoří popel můj). Literárněkritické studie zdůvodňují novou poetiku, jež ovlivnila vývoj italské i evropské literatury. Jeho dílo inspirovalo malířství, hudební i filmovou tvorbu a Goethovu tragédii Torquato Tasso.
Španělsko:
Calderón de la Barca [kalderon de la barka] Pedro, * 17. 1. 1600, † 25. 5. 1681, španělský dramatik. Vrcholný představitel závěrečného barokního období španělského tzv. zlatého věku. Navazoval na Lope de Vegu, lišil se od něho hlubším filozofickým pojetím základních životních problémů, zejm. v souvislosti s náboženstvím, a složitějším způsobem básnického vyjadřování. Autor asi 120 veršovaných her o třech jednáních, tzv. comedias, a 80 jednoaktových autos sacramentales s nábožensko-filozofickými náměty. K nejznámějším dílům patří filozoficko-psychologické komedie Život je sen, dramata cti a žárlivosti Zalamejský rychtář a Lékař své cti, zápletkové veselohry „pláště a meče“, zvláště Dáma skřítek, a z autos sacramentales alegorické Velké divadlo světa.
Anglie:
Milton [miltn] John, * 9. 12. 1608, † 8. 11. 1674,
anglický básník; dovršitel renesanční tradice. Zakladatel moderního eposu, mluvčí anglické revoluce (1640 – 60). Podnikl studijní cesty po Francii a Itálii. Po návratu stoupenec a rádce revolučního vůdce O. Cromwella a po popravě krále i jeho „sekretářem pro cizí jazyky“ s povinností obhajovat revoluci v zahraničí. Celkem napsal 25 anglických a latinských traktátů zabývajících se revolučními reformami a obhajujících svobodu tisku (Areopagitica), rozvod (The Doctrine and Discipline of Divorce – Doktrína a metoda rozvodu), popravu Karla I. (Tenure of Kings and Magistrates – Držitelské právo králů a vladařů), revoluci (Defensio pro populo Anglicano – Obrana anglického lidu), nedogmatické křesťanství (De doctrina Christiana – O křesťanském učení) nebo přednosti republikánského zřízení (The Ready and Easy Way to Establish a Free Commonwealth – Rychlá a snadná cesta, jak zřídit svobodnou republiku). V důsledku vysilující práce oslepl a po obnovení monarchie (1660) vytvořil v ústraní své největší dílo, epos Ztracený ráj, v němž spojil příběh o pádu člověka založený na nedogmaticky chápaném biblickém mýtu (zahrnuje podrobné líčení Satanovy vzpoury, která je mj. alegorií anglické revoluce) s reflexívní poezií, jež zachycuje mytologické postavy v psychologické hloubce (Satan, Eva), problematizující božskou autoritu, odpor proti ní i samotnou povahu zla (Satan). Vytvořil nový básnický obraz kosmu, jehož součásí jsou lidské srdce, rozum a obraznost. Další epos Ráj opět nabytý zpracovává biblický námět Kristova pokušení. Hrdinská tragédie Samson Agonistes (Samson bojující) čerpá ze Starého zákona a vytváří paralelu mezi hrdinovým osudem a básníkovou nezdolností v utrpení. Vedle epických a dramatických děl napsal Milton mnoho pozoruhodných lyrických básní v angličtině a latině (sonety, ódy, idyly L'Allegro, reflexívní básně Il Penseroso – Zamyšlený, elegie Lycidas).
Slovensko:
Bél Mátyás, Matej Bél, * 24. 3. 1684, † 29. 8. 1749,
slovenský učenec. Studoval v Halle, rektor evangelického lycea v Bratislavě. Autor Hungariae antiquae et novae prodromus (Úvod do dávných i současných dějin Uher), které chtěl spojit s popisem země; tak vznikly čtyři svazky nedokončeného díla Notitia Hungariae novae historico-geografica (Historické a zeměpisné vědomosti o souvěkých Uhrách).
Lidová slovesnost: Jánošík
Klasicismus
C H A R A K T E R I S T I K A :
Termín pro různá stylová hnutí, která se orientovala především na klasické antické umění. Tento směr se zrodil ve Francii v 17. století. V tomto obdobím se také stává velmi módním jazykem francoužština.
M A L Í Ř S T V Í :
Klasicistické výtvarné umění je pokládáno italskými umělci na přelomu 16. a 17. století. Elementy klasicismu obsahovalo také umění vrcholné renesance.
Představitelé: Poussin, Lorrain, Mengs, David, Ingres
A R C H I T E K T U R A :
Představitelé: Soufflot, Wren
S O C H A Ř S T V Í :
Představitelé: Canova, Houdon, Torvaldsen
H U D B A :
Klasicismus kladl důraz na přehlednou stavbu hudební skladby, převážně diatonickou harmonii a pravidelnou rytmiku. Převládla metodika písňového charakteru, při jejímž formování byl významným činitelem tanec.
Představitelé: Haydn, Gluck, Mozart, Beethoven
L I T E R A T U R A :
Klasicismus usiloval o tvorbu odpovídající klasicistickým estetickým normám, odvozova-ným z antických vzorů, se zaměřením na společnost a mravní problémy. Hlásí se k filozofickým východiskům racionalismu a k abstraktně pojímaným ideálům pravdy, harmonie a krásy. Různé lidské charaktery pojímal nadčasově (lakomec, padouch, hrdina). Podle pevně stanovených teoretických zásad i praktických pravidel se literatura dělila na žánry vysoké (óda, epos, tragedie) a nízké (bajka, satira, komedie). U nás se klasicismus objevuje opožděně (konec 18. stol. – 1/3 19. stol.)
L I T E R Á R N Í D Í L A :
Francie:
Corneille Pierre, * 6. 6. 1606, † 1. 10. 1684,
francouzský klasicistní dramatik a básník. Autor poetických a hravých komedií Vdova, Královské náměstí, Komické iluze aj., tragédie Médée a tragikomedie Cid s námětem ze španělských dějin, jež vyvolala bouřlivou diskusi o klasicistním umění. Na převážně antických hrdinech (Horatius, Cinna, Polyektes) ukazuje, jak se vůle, hrdinství, vlastenectví, povinnost a čest dostávají do konfliktů a vítězí nad citem a vášní.
Racine Jean (1639-1699),
francouzský dramatik, klasicista. Autor psychologických tragédií zobrazujících konflikty vášní v aristokratickém prostředí. Náměty čerpal z antiky. (Berenika, Esther, Faidra).
Moliere (1622-1673)
francouzský dramatik, mezi autory klasicismu vyniká demokratismem a realismem. Původně herec a ředitel divadelní společnosti, s níž hrál 13 let po francouzském venkově, pak v Paříži a u dvora. V odvážných satirických hrách zesměšňoval náboženské pokry-tectví, šlechtickou povýšenou morálku a literární módy. Pěstoval všechny druhy veselohry od lidové frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou. Dílo: Lakomec, Tartuffe, Misantropov, Don Juan a spousta dalších.
Itálie
Goldoni Carlo, * 25. 2. 1707, † 6. 2. 1793,
italský dramatik. Od roku 1747 profesionální dramaturg benátských divadelních společností, od 1762 ředitel Italské komedie v Paříži (kde také zemřel). Zasloužil se o reformu commedie dell’arte v měšťáckém, osvícenském duchu. Zpočátku psal jen text hlavních rolí, ostatní ponechával na improvizaci herců a dialogy dopisoval až pro knižní vydání; tak vznikla i komedie Sluha dvou pánů. První komedií se všemi psanými rolemi byla La donna di garbo (Roztomilá žena). Postupně upouštěl od tradičních masek (1750 první komedie bez masek Pamela, podle Richardsonova románu), ponechával jen nejvýznamnější masky např. sluhy, kteří byli již od antiky hlavními nositeli scénické komiky; v komedii Hrubiáni se obešel i bez nich. Uvedením realistických postav na scéně vytvářel tzv. charakterovou komedii, v níž hlavní postava byla nositelkou děje i myšlenkového obsahu. Při zachování hravého komediálního stylu hry řešily v duchu osvícenství vážné problémy měšťanské společnosti, např. komedie Benátská vdovička nebo Mirandolina. V komedii Hrubiáni se na scéně objevují čtyři obměny typu seriózního benátského obchodníka (goldoniovské transformace tradiční masky Pantalona) a konflikt jejich přísných mravů s mladými milenci. Tato hra tvoří přechod k tzv. komedii prostředí, k níž patří i jedna z Goldoniho vrcholných her Poprask na laguně, barvitý obraz života rybářského městečka Chioggia. Francouzsky napsal třídílné Paměti (české výňatky vyšly v třísvazkovém výboru Komedie).
Osvícenství
C H A R A K T E R I S T I K A :
Ideové hnutí epochy přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Zvláštní etapa vývoje buržoazního myšlení, navazující na renesanci, humanismus a reformaci. Bojovalo ve jménu rozumu proti předsudkům. Je typické pro Evropu v 17. – 18. století v západní Evropě, projevovalo se však i v Severní Americe a v Rusku. Osvícenství věřilo v rozum, sílu vědy, hlásalo ovládání přírody, nechápalo význam ekonomických podmínek, hlásalo abstraktní humanismus. V Čechách mělo umírněný ráz.
L I T E R Á R N Í D Í L A
Anglie
Locke [lock, lok] John, * 29. 8. 1632, † 28. 10. 1704,
anglický filozof, lékař, politik a teoretik státu a práva. Locke se po studiích medicíny věnoval filozofii, politice a diplomacii. Jeho politická dráha vyvrcholila za vlády Viléma III. Oranžského. Ve filozofii se zabýval problémy lidského poznání; zastával stanovisko empirismu a senzualismu. V hlavním díle Esej o lidském rozumu odmítl učení o vrozených idejích a vycházel z předpokladu, že „nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech“. Lidská mysl je nepopsaným papírem (tabula rasa), na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů. Zkušenost je buď zevní (počitky dané smysly), nebo vnitřní (reflexe, sebepozorování). Náš rozum uspořádává, kombinuje počitky (jednoduché ideje – teplo, chlad, světlo, chtění) do idejí složených. Lockova kritika vrozených idejí směřovala zejm. proti etickému apriorismu, to jest proti etice nezávislé na zkušenosti. Obhajoval náboženskou snášenlivost. V pojetí státu vycházel z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva. Každý člověk má podle Locka právo na život, svobodu a majetke. Pokusil se zdůvodnit konstituční formu vlády. Panovník je povinen respektovat přirozené právo (zejm. právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat zákony, ne je však vyhlašovat. To má být úkolem zákonodárného sboru. Jestliže panovník nerespektuje přirozené právo, může mu lid „smlouvu“ vypovědět, tedy panovníka svrhnout. Další díla: Dvě pojednání o vládě, O výchově, Dopis o toleranci a jiná.
Bacon Francis, * 22. 1. 1561, † 9. 4. 1626,
anglický filozof a státník. Iniciátor novověkého pojetí poznání, podle kterého je cílem vědy a filozofie zlepšovat podmínky lidského života. Zdůraznil praktický význam vědy, kdy „lidské vědění a moc splývají v jedno" (Nové Organon); představu budoucí společnosti vylíčil v nedokončené sociální utopii Nová Atlantida. Kritizoval scholastiku a usiloval o velké obnovení věd; poznatky získané empiricky (zejm. experimentem a pozorováním) doporučil opřít o jednotnou induktivní metodu, neboť člověka klamou smysly i vlastní mysl (viz též idoly). Metoda indukce sice neodpovídá plně povaze novověké vědy (a Bacon navíc nedocenil úlohu matematiky a matematizace), ale Bacon zřejmě jako první formuloval její sociální a industriální charakter.
Defoe [dýfou] Daniel, * asi 1660, † 24. 4. 1731,
anglický spisovatel; jeden ze zakladatelů románu 18. stol., průkopník novinářství. Z náboženských důvodů nemohl studovat na univerzitě, snažil se prosadit jako podnikatel (Essay upon Projects – Esej o projektech) i jako literát (satira The True-born Englishman – Rodilý Angličan). Za ironický pamflet navrhující řešení konfliktů mezi státní, anglikánskou církví a puritány odsouzen na pranýř, poté získán do státní služby. Jako tajný agent připravoval 1707 sjednocení parlamentů Anglie a Skotska, v letech 1703 – 14 psal a vydával časopis The Review (Přehled). Od 1709 psal fiktivní příběhy a autobiografie, z nichž nejznámější se stal dobrodružný román Robinson Crusoe, vycházející z pamětí ztroskotaného námořníka Selkirka a z tradice puritánské náboženské autobiografie (J. Bunyan). Obliba skandálních životopisů slavných zločinců vedla k napsání románu Moll Flandersová, vystihujícího mj. ekonomické myšlení jednotlivce v době začínajícího kapitalismu. Dobrodružnými romány Kapitán Singleton, The Memoirs of a Cavalier (Paměti kavalíra) a Roxana navázal na tradici španělského pikareskního románu, v Deníku morového roku vytvořil fiktivní kroniku velkého moru v Londýně 1665 – 66, kladoucí závažné společensko-etické otázky. Snaha o kulturní povznesení měšťanstva se projevila v příručkách A Compleat English Tradesman (Dokonalý anglický živnostník) a A Compleat English Gentleman (Dokonalý anglický džentlmen).
Francie
Beaumarchais Pierre-Augustin Caron de, * 24. 1. 1732, † 18. 5. 1799,
francouzský dramatik, hodinář, hudebník, ekonom. Účastník mnoha finančních a uměleckých afér. Autor satiricky laděných komedií Lazebník sevillský (později zhudebněn G. Rossinim) a Figarova svatba (zhudebněna W. A. Mozartem). Obě hry spojuje postava Figara – holiče, chirurga, básníka a sluhy v jedné osobě. Beaumarchais v nich odsuzuje šlechtu a stávající vztahy ve společnosti.
Voltaire , vl. jm. François Marie Arouet, * 21. 11. 1694, † 30. 5. 1778,
francouzský spisovatel, dramatik, filozof a historik; encyklopedista. Vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství, břitký a ironický stylista. Při pobytu v Anglii přijal Lockův senzualismus a po návratu zpopularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona (Filozofické listy, Filozofický slovník aj.). Věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že změny vyjdou od panovníka; reprezentoval proud, který požadoval reformu absolutismu (nebyl stoupencem lidu jako J. J. Rousseau). Dějiny nechápal jako sled bitev a střídání králů, nýbrž jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filozofie dějin (Pojednání o mravech a duchu národů). Z jeho historických spisů je nejzávažnější Le Sičcle de Louis XIV. (Století Ludvíka XIV.), které je pokládáno za první dílo kulturní historie. Náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, viděl jako historicky odvozené. Nepopíral však zcela existenci Boha, byl stoupencem deismu. Prosazoval princip tolerance (Rozprava o snášenlivosti). V duchaplném románu Candide podal kritiku náboženské a filozofické metafyziky zejména leibnizovského typu.
Diderot Denis, * 5. 10. 1713, † 31. 7. 1784,
francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista. Původně věřící křesťan, později zastánce deismu (Myšlenky filozofické). Oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky (Myšlenky o výkladu přírody); v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický (přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje. Ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty. Odmítal despotismus, hájil osvícenou konstituční monarchii. Břitký stylista a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz (Jakub fatalista, Jeptiška). Zájem o společenské a morální tendence se projevuje i v jeho estetice (Herecký paradox).
Německo
Schiller Johann Christoph Friedrich von, * 10. 11. 1759, † 9. 5. 1805,
německý básník, dramatik a překladatel; profesor na univerzitě v Jeně. Drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát. Uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, později do Frankfurtu nad Mohanem, poté žil v Lipsku a v Drážďanech, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem. 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu. Od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel. – Jeho literární počátky souvisejí s hnutím Sturm und Drang. Dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Fiesco) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě. Otázkou svobody smýšlení a projevu se zabývá i tragédie z autorova klasicistního období Don Carlos, čerpající ze španělských dějin 16. stol. Óda na radost, jejíž text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie, oslavuje štěstí pramenící z nezištného přátelství. To je i tématem balady Rukojmí. Trilogie Valdštýn se odehrává v západních Čechách (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt) a konfrontuje různá pojetí cti, věrnosti a zrady. Tragédie Marie Stuartovna vyniká psychologickou kresbou jednajících osob, Panna Orleánská je oslavou boje za vlast, Messinská nevěsta má ráz osudové tragédie, motiv svobody ožívá v dramatu Vilém Tell. Píseň o zvonu vyzdvihuje z měšťanských pozic krásu činorodé práce. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození (P. Šedivý, A. Marek, J. Jungmann, J. Linda, J. E. Purkyně). Obraz doby i problémy tvorby jsou zachyceny v rozsáhlé Korespondenci s J. W. Goethem.
Goethe Johann Wolfgang von, * 28. 8. 1749, † 22. 3. 1832,
německý spisovatel, přírodovědec a filozof. Přátelství s J. G. Herderem dalo základ literárnímu hnutí Sturm und Drang. V této době napsal drama Götz z Berlichingen, skici k pozdějšímu dramatu nazvané Urfaust (Prafaust, tiskem až 1887), tragédii Clavigo, román v dopisech Utrpení mladého Werthera, který ovlivnil sugestivním způsobem tehdejší mladou generaci. Od 1775 žil Goethe ve Výmaru na pozvání vévody Karla Augusta, byl legačním, později tajným radou a ministrem vévodství pro oblast financí, školství, kultury, částečně i průmyslu; v roce 1786 odjel do Karlových Varů a odtud tajně do Itálie. Výsledkem cesty byla klasická dramata Torquato Tasso, konflikt mezi genialitou a všední realitou, a Ifigenie v Tauridě. Drama Egmont bylo ještě v počátku ovlivněno hnutím Sturm und Drang. Z próz výmarského období vynikl zejména dvoudílný román Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta tovaryšská i komorní příběh Spřízněni volbou. Celoživotním dílem je dramatická báseň Faust, velkolepý obraz úsilí poznat smysl života a pravdu. Goethe navštívil 17krát Čechy, seznámil se s dílem J. E. Purkyně, Hájkovou Kronikou, s Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Stýkal se s hudebním skladatelem V. J. Tomáškem, Kašparem ze Šternberku, J. Dobrovským, J. Kollárem, P. J. Šafaříkem aj. – Významná je Goethova filozofie přírody, kterou nechápal mechanisticky kauzálně, ale dynamicky. Příroda se vyvíjí z prvotního fenoménu přetvářejícími procesy do sledu stále vyšších (tj. dokonaleji uspořádaných) přírodních jevů. V oblasti přírodních věd jsou významné jeho studie o morfologii rostlin a živočichů i polemika s Newtonovou optikou (Farbenlehre – Nauka o barvách). Většina Goethových děl vyšla též v českém překladu.
Naše země
Dobrovský Josef, * 17. 8. 1753, † 6. 1. 1829,
český jazykovědec, zakladatel slavistiky a historik. Největší osobnost českého osvícenství a vůdčí duch první fáze českého národního obrození. Od následující jungmannovské generace obrozenců se odlišoval skeptickým postojem k možnosti oživení češtiny jako literárního jazyka a nesouhlasem s vyzdvihnutím ideje národa na nejvyšší místo hierarchie hodnot; dokladem jeho postoje je odmítnutí pravosti Rukopisu Zelenohorského. Po studiích vstoupil v roce 1772 do jezuitského řádu, knězem vysvěcen až po zrušení řádu 1786. V letech 1776 – 87 vychovatel u hraběte Nostice, poté působil v josefínském generálním semináři v Hradisku u Olomouce a po jeho uzavření 1790 penzionován. Jako host žil do konce svého života u Nosticů v Praze. Vědeckou činnost zahájil kritickými analýzami textů starých, zejm. českých památek, z nichž nejproslulejší je Fragmentum Pragense Euangelii s. Marci vulgo autographi (Pražský zlomek evangelia sv. Marka); k starým českým dějinám se vrátil později v souboru Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen (Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů). Pro poznání vývoje a charakteru českého jazyka a literatury mají epochální význam jeho Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury), Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice jazyka českého) a Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník). Jazyk a literaturu Dobrovský chápal jako výraz celkového kulturního a politického vývoje; proto za vrcholnou fázi vývoje starší české literatury a jazyka považoval rudolfínskou dobu, jejíž jazyk vzal za základ své kodifikace spisovné češtiny. Pro slavistiku má základní význam jeho práce Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris (Základy jazyka staroslověnského). Studie k českým dějinám Geschichte der böhmischen Pikarden und Adamiten (Dějiny českých pikartů a adamitů) nesou výrazné stopy filozofického zaměření svého autora.
Jungmann Josef, * 16. 7. 1773, † 14. 11. 1847,
český jazykovědec, literární historik, básník a překladatel; přední osobnost národního obrození. Tvůrce jazykového a literárního programu, který realizoval ve vlastních básních (příspěvky do Puchmajerových almanachů, např. romance Oldřich a Božena, pověst Krok); dokazoval uměleckou působivost metrických prostředků a prozodických systémů, zejména v náročných překladech děl světové literatury (Slovo o pluku Igorově, J. W. Goethe, Herman a Dorota, F. Schiller , óda Radost, Píseň o zvonu, J. Milton, Ztracený ráj, F. R. Chateaubriand, Atala). Jeho překlady znamenaly odklon české poezie od klasicistické uměřenosti a normativnosti k modernímu preromantismu, který vyzdvihoval slavnou českou minulost, humanismus a sílu národa obsaženou ve folklóru. Český jazyk obohacoval o slova přejatá ze slovanských jazyků, oživením archaismů a citlivým vytvářením neologismů. Autor první učebnice literární teorie a poetiky (Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu). Vytvořil soupis českých literárních děl dochovaných rukopisně, knižně i časopisecky, i s jejich výkladem (Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka). Vrcholem jeho třicetileté vědecké práce je pětidílný Slovník česko-německý, který obsáhl 120 000 slov.
Mácha Karel Hynek, * 16. 11. 1810, † 6. 11. 1836,
český básník a prozaik; nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil Mácha s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti, rozpor mezi individuální touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. Takový je hrdina historické povídky Křivoklad (z nedokončeného cyklu Kat) i sám básník v nedokončených Obrazech ze života mého (obsahují povídky Večer na Bezdězu a Marinka). V básnické tvorbě byl Mácha zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem (básně Romance, Svatý Ivan, Čech, Hrobka králů a knížat českých, Budoucí vlasť, Královič, Ohlas písní národních). Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí (Deník na cestě do Itálie), a události roku 1830 (revoluce ve Francii, povstání v Polsku), které zformovaly jeho názory na národní a osobní svobodu. V tomto období hledání vytvořil Mácha umělecký jazyk a styl, kterým proměnil svou tvorbu v osobní zpověď. Vyplývají z ní nejistoty a pochybnosti, kladl si otázky po smyslu života, jeho vzniku a promítal své sny. Tím vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu (báseň Těžkomyslnost, próza Pouť krkonošská). Současně pracoval na literárních projektech, které však většinou nestačil dokončit (fragment z dramatu Bratři aj.) a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Nejrozsáhlejší próza Cikáni (vydáno posmrtně) je svým obsahem a tragickým příběhem blízká byronské lyrickoepické skladbě Máj (1836), v níž hrůzná vina hrdinů je dílem osudu, kterému se nelze ubránit; zde Mácha nejintenzívněji vyjádřil svoji rozervanost, deziluzi, hledání odpovědi na metafyzické otázky o věčnosti a času, životě a smrti a současně dosáhl jedinečné umělecké působivosti básnického jazyka bohatou obrazností a hudebností verše. Máchovu osobnost přibližuje i jeho intimní deník, vydaný pod názvem Intimní Karel Hynek Mácha.
Dále: Tyl, Dobner, Pelcl, Kollár, Hanka, Čelakovský, Klicpera, Kramerius
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát