Zámek Kuks (+Špork, Braun, Betlém)
Zámek Kuks
	Z rozsáhlého komplexu  bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě  nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem  Nejsvětější Trojice  a tzv. Betlém, o kterém bude ještě  bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn  podle plánů  G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě  František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na  pravé straně od něj  nachází sochařský alegorický cyklus  12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12  Ctností. Kromě jedné  všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun.  Vlastní  špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce  po roce 1715. 
	Ve východní části  špitálu byly konventní místnosti řeholníků  a lékárna, která se s původním  barokním nábytkem, dalším  zařízením a výzdobou místnosti dochovala do  současnosti. 
	Západně od Kuksu vyrostl v bukovém lese tzv. Betlém,  jedinečný doklad mistrovství M. B. Brauna. Tvoří ho skupina  reliéfů  kombinovaných s volnou plastikou, vytesaných do skalních  stěn a podivuhodné  sochy, zhotovené ze skalních bloků. Tato  díla náleží k vrcholům našeho barokního  sochařství a  svou ikonografickou koncepcí nemají v Evropě obdoby. Z rozsáhlého komplexu  bývalých lázní, zámku a dalších staveb je v Kuksu zřejmě  nejzajímavější barokní špitál milosrdných bratří s kostelem  Nejsvětější Trojice  a tzv. Betlém, o kterém bude ještě  bližší zmínka. Špitální kostel byl vystavěn  podle plánů  G. B. Alliprandiho v letech 1707-1715. Zadavatelem stavby byl hrabě  František A. Špork. Při pohledu na průčelí kostela se na  pravé straně od něj  nachází sochařský alegorický cyklus  12 Neřestí, na druhé straně cyklus 12  Ctností. Kromě jedné  všechny tyto hodnotné sochy vytvořil Matyáš. B. Braun.  Vlastní  špitál založil hrabě Špork roku 1708 a byl vystavěn krátce  po roce 1715. 
 
Fotomontáž zámku Kuks (z informačního letáku "Setkání na Kuksu"). 
 
František Antonín hrabě Špork (1662-1738)
	Podobně jako řada jiných rodů, také Sporckové, původem Němci,  vstoupili na půdu  českého království za třicetileté války  a základem jejich bohatství bylo  vojenské řemeslo. Otec Františka  Antonína, Jan Sporck, byl neobyčejně schopným  důstojníkem  jízdy a vypracoval se až do hodnosti generála přesto, že nebyl  šlechtického původu. Jeho jízdní pluky bojovaly za zájmy  tří císařů a českých  králů Ferdinanda II., Ferdinanda  III. a Leopolda I. na bojištích v Čechách,  Uhrách a v Německu.  Výsledkem těchto zásluh byl šlechtický hraběcí titul, značný  pozemkový majetek a jmění, které bylo odhadováno až na 800  000 zlatých.
	Ze čtyř dětí, které měl Jan Sporck se svojí druhou manželkou  Eleonorou, původem  z meklenburského rodu von Finecken, byl František  Antonín nejstarší. Narodil se  9. března 1662 v Lysé nad Labem  nebo v Heřmanově Městci. Obě tato města byla  sídlem sporckovských  panství. Do školy chodil v Heřmanově Městci a v osmi letech  začal studovat u jesuitů v Kutné Hoře. Nedaleko od ní leželo  další sporckovské  panství Malešov. 
	V roce 1675 začal  František Antonín navštěvovat  přednášky z filosofie a práva  na Karlo-Ferdinandově univerzitě v pražském  Klementinu. Když  v roce 1679 zemřel otec Jan Sporck, nebyl ještě plnoletý, a  proto čekal až do roku 1684, kdy se ujal svého dílu dědictví.  Ten tvořila  panství Lysá nad Labem, Malešov, Konojedy a Choustníkovo  Hradiště. Na území  posledně jmenovaného panství, ležícího  v severovýchodních Čechách, později  vybudoval své hlavní  sídlo, lázně Kuks. Dále zdědil rodinný palác v Praze a  značnou  sumu peněz. 
	Ještě předtím, v letech 1680 a 1681, podnikl  cestu  po Evropě, což bylo tehdy pro mladé šlechtice obvyklé.  Odjel do Itálie, pobyl v  Římě. Přes Turín a jižní Francii  cestoval do Španělského Madridu. Delší dobu se  zdržel v  Paříži a přes Londýn, Haag a Brusel se vrátil do Čech. Do  Paříže se  vrátil ještě koncem jara 1682. Dvůr Ludvíka  XIV. na něho zřejmě učinil mocný  dojem a mnohé jeho pozdější  aktivity mají svůj původ právě v těchto zážitcích. 
	Když  v roce 1694 pražský lékař J. F. Lowe potvrdil léčivost pramene,  který vyvěral na úbočí levého břehu Labe v malebném údolí  poblíž Choustníkova  Hradiště v jižní části panství,  začal Sporck koncipovat a také realizovat svůj  největší  životní projekt, lázně Kuks. Již v roce 1695 dal nad pramenem  postavit  provizorní lázeňský dům. Architekta Giovanniho Battistu  Alliprandiho zřejmě  pověřil návrhem celkové koncepce výstavby  areálu a asi také projektem. Na levém  břehu měly být postaveny  lázeňské budovy a zámek, na pravém břehu na návrší  potom  špitál s kostelem Nejsvětější Trojice, určený pro válečné  vysloužilce, pro  něž plánoval zřídit nadaci. V roce 1710  byla v podstatě lázeňská i špitální část  areálu vybudována.  Později byly dokončeny některé vedlejší budovy a celý prostor  byl postupně vybavován sochařskou a jinou výzdobou. Teprve  od roku 1717 se  odvíjí historie sochařského díla v Novém  lese, tedy předmětu našeho hlavního  zájmu. 
	Kulturní  aktivity hraběte Sporcka byly neobyčejně bohaté.  Málokterý  šlechtic své doby se mohl pochlubit vydáním více jak 150 knih  a tisků  náboženského a filosofického obsahu, často překladů  z francouzské literatury.  Sporck měl vlastní ryteckou dílnu,  kde pracovali rytci Michael Jindřich Rentz a  Johann Daniel Montalegre.  Vedl bohatý společenský život, v Kuksu jej  navštěvovali  někteří významní němečtí literáti. Samostatnou kapitolou  je hudba  sporckovského kulturního okruhu, která v některých  aspektech dosahovala evropské  úrovně. Po mnoho let vydržoval  stálou operní scénu, která působila v Kuksu a  jeho pražském  paláci. Tento soubor, složený převážně z italských hudebníků,  provedl např. premiéry několika Vivaldiho oper. 
	F.  A .Sporck byl člověk  neklidné povahy. Vedl mnoho soudních  sporů, z nichž většinu nevyhrál. Svojí  vydavatelskou činností,  která vždy nedbala přísných konfesních pravidel své  netolerantní  doby, se dostával do konfliktů. Navíc se ve druhé polovině  dvacátých let nepohodl se svými sousedy, jesuity v Žírči.  Předmětem sporu a  podrážděných reakcí hraběte se stala  stavba Křížové cesty ze Žírče a Kalvárie  poblíž hranic  Nového lesa, kterou jesuité slíbili postavit, ale později se  stavbou otáleli. 
	Všechny tyto skutečnosti nakonec měly  dramatické  vyvrcholení, když 26.7.1729 obsadil Kuks vojenský  oddíl carrafovského pluku a  Sporckovi byl předložen císařský  dekret o zabavení všech knih, pro něž byla v  Kuksu vybudována  knihovna v samostatné vile, tzv. Filosofickém domě. Tato tzv.  kukská inkvizice vedla 7.2.1730 ke Sporckově obžalobě z kacířství  a jeho šíření.  Návrh trestu obsahoval ztrátu inkolátu,  statků, pokutu sto tisíc zlatých,  spálení knih a doživotní  přísné vězení. Proces pak byl zahájen 27.2.1733. Dne  13.3.  téhož roku byl vynesen pro Sporcka příznivý rozsudek. Byl odsouzen  pouze  za přestoupení císařského zákazu tištění knih bez  cenzury k pokutě dvacet pět  tisíc zlatých a zaplacení soudních  výloh. Postupem času nastalo uklidnění i ve  vztahu s jesuitskými  sousedy. Hrabě František Antonín Sporck zemřel v Lysé nad  Labem  30. 3.  roku 1738. 
Matyáš Bernard Braun (1684 - 1728)
Tento nejvýznamnější sochař baroka v Čechách  byl původem  Tyrolan. Narodil se 24. února 1684 v Sautensu, malé  vsi přifařené k obci Oetz,  na panství cisterciáckého kláštera  ve Stamsu u Insbrucku. Právě v dobách  Braunova mládí probíhala  rozsáhlá barokní přestavba pozdně románského klášterního komplexu, která byla jistě mocným impulsem pro rozvoj výtvarné kultury celého kraje. Rozhodla zřejmě také o životním osudu  mladého muže, který měl později tak výrazně zasáhnout  do vývoje umění v Čechách i do podoby a  výtvarné kvality  kulturních aktivit hraběte F. A. Sporcka. 
	Vše  nasvědčuje  tomu, že byl vybrán pro řezbářské řemeslo a jako chlapec mohl získávat první zkušenosti u významného sochaře tyrolského raného baroku Andrease Tamasche. Ten byl rovněž poddaným stamského  kláštera a vůdčí osobností při  sochařském vybavení klášterního  kostela. 
	Se souhlasem cisterciáků, kteří  zřejmě  měli zájem na výchově uměleckých kádrů pro další stavební  podnikání,  nastoupil Braun roku 1699 tovaryšskou cestu do Itálie.  Její sochařské umění,  zvláště římské, se stalo rozhodujícím  impulsem pro jeho umění. Když se však  kolem roku 1704 vrátil  do Stamsu, zjistil, že vlivem hospodářských okolností přestavba  kláštera nepokračuje a v dohledné době snad ani pokračovat  nebude. 
	Příchod  tohoto sochaře  do Čech měl podnítit hrabě Sporck. Ten totiž v roce 1704  navštívil  severoitalské Bolzano, kde se zúčastnil řeholních slibů dcery Eleonory. Tam prý poznal Brauna a najal jej k práci na sochách  v Lysé nad Labem  a v Kuksu.  V roce 1710  vytvořil v Čechách  své první dílo, sousoší sv. Luitgardy na  Karlově  mostě, a okamžitě zazářil jako hvězda první velikosti. V  Praze se usadil  a stal se váženým měšťanem na Novém Městě. Založil dílnu, která v následujících  třech desetiletích  realizovala stovky dřevěných i kamenných soch. Počet tovaryšů  v dílně byl různý, bývalo jich šest, někdy zřejmě i více. Mnozí z nich se  později stali významnými mistry pozdně barokního  sochařství v Čechách. Většinou pracovali podle malých modelů, které v hlíně nebo dřevě vytvářel Braun. Rozpracované sochy pak mistr korigoval, případně dokončoval. 
	Seznámení s hrabětem Sporckem bylo ovšem v Braunově životě významnou událostí, bez ohledu na  to, kdy a jak k tomu došlo. Sporck  v roce 1712 Braunovi zadal bohatou a složitou  sochařskou výzdobu  svého nově budovaného sídla Kuksu u Dvora Králové. Zde dílna  v několika etapách vytvořila celé soubory i jednotlivé sochy. 
	V roce  1712 to byla skupina alegorií Blahoslavenství  a v následujícím roce 1713 pak čtyřicet pitoreskních postav  trpaslíků na tzv. závodišti před špitálem. V letech  1718  a 1719 pak vznikl velký soubor vynikajících děl, alegorií Ctností  a  Nectností, které byly spolu s velkolepou alegorií Náboženství  a dvěma úvodními  anděly Blažené a Žalostné smrti umístěny  na terasu před budovou špitálu s  kostelem Nejsvětější Trojice.  Mezi lety 1722 až 1732 pak postupně vznikal soubor  soch a reliéfů  v tzv. Novém lese u Kuksu, který je podle velkých reliéfů Klanění  pastýřů a Příchod tří králů, tesaných do rostlých skal,  znám pod jménem Betlém.  Právě skutečnost, že většina  soch, které zde vznikly, je vytesána přímo do skalních útvarů,  jež zde vystupovaly ze země, je ve výtvarném umění unikátní.  Dílna na území Kuksu a na různých místech panství Choustníkovo  Hradiště, kde byl  Kuks vybudován, vytvořila mnoho dalších  soch, z nichž se značná část  nedochovala. Braun se svojí  dílnou pro hraběte Sporcka pracoval také na jeho  dalším panství,  Lysé nad Labem i jinde. 
	Aktivity tohoto nesmírně plodného sochaře se ovšem neomezovaly  pouze na práce pro hraběte Sporcka. Například mezi lety 1716  až 1721 dodal pro jesuitský kostel  sv. Klimenta v Praze postupně  170 řezeb a kamenných soch. Uvažme, že pouze v  roce 1718 dílna  mimo již zmiňované sochy pro Kuks vytvořila ještě kamenný  sloup  Nejsvětější Trojice v Teplicích, sochařské vybavení  varhan a dvou oltářů do výše  uvedeného kostela sv. Klimenta,  sochařskou výzdobu zámku a kostela v Cítolibech  a plastiky  v interiéru Černínského paláce na Hradčanech v Praze. 
	V  posledních letech života M.B.Braun trpěl plicní chorobou,  častou nemocí  kameníků. Umělecké iniciativy v dílně se  pak ujímal jeho synovec Antonín Braun.  Ten také dílnu vedl,  když M.B.Braun 15.2.1738 zemřel, šest neděl před smrtí  svého  největšího zákazníka F. A .Sporcka. Smrtí synovce Antonína  v roce 1742 se  pak uzavřela činnost nejplodnější sochařské  dílny českého baroka. 
 
Betlém
	V letech 1723 - 1732 vznikal postupně  jeden z  nejvýznamnějších souborů barokního sochařství  ve střední Evropě - lesní areál  poblíž východočeského  Kuksu. Časem se pro něj podle jeho nejpopulárnější  součásti  vžil název Betlém. Zakladatelem a mecenášem byl hrabě F. A.  Špork,  autorem pak sochař M. B. Braun (1684 - 1738), mj. tvůrce  slavného sousoší sv.  Luitgardy na pražském Karlově mostě.  Plastiky byly vytesány do přírodních  rostlých skal, což  jim kromě mimořádné působivosti zajišťuje i zvláštní  postavení  v kontextu evropského sochařství 18. století. Z původních  novozákonních scén Příchod králů, Klanění pastýřů  a Narození Páně dnes zůstalo  pouze torzo, na jejichž původní  vzhled můžeme usoudit jen na základě archivních  pramenů,  restauratorských výzkumů a dobových analogií. 
	V Čechách bylo málo oblastí kulturních  aktivit,  do kterých by v první polovině 18. století pronikavě  nezasáhl hrabě František  Antonín Špork (1662 - 1738). Tento  nepokojný barokní kavalír zaměřoval na svých  domíniích  v Kuksu, Lysé nad Labem, ale i v Praze svoji pozornost nejrůznějšími  směry, operou počínaje a např. puškařskou výrobou konče. 
	Nejlepším důkazem, jak  kvalitní spolupracovníky  si dovedl pro své cíle vybrat, byl  Tyrolan Matyáš Bernard Braun (mj. tvůrce  slavného sousoší  sv. Luitgardy na pražském Karlově mostě), který zásadně  ovlivnil  české barokní sochařství a který také trpělivě zhmotňoval  někdy i  značně neobvyklá přání hraběte Šporka. 
	Snad nejkrásnějším květem vykvetlo  toto spojení  mecenáše a nadprůměrně nadaného sochaře na  východočeském panství Choustníkovo  Hradiště mezi Jaroměří  a Dvorem Králové. Tam od počátku 18. století budoval  Špork  "na zeleném drnu" prestižní lázně a špitál Kuks. Tam také  vznikl rozsáhlý  soubor plastik Ctností a Neřestí a v blízkém lese pak  galerie monumentálních  sochařských děl, většinou tesaných  do rostlých skal. Pro tu se časem vžil název  Betlém podle  nejrozsáhlejší součásti tohoto souboru, novozákonních scén Příchodu králů, Klanění pastýřů a Narození Páně. 
	Tato díla, ostatně jako celý soubor, vznikly v  letech 1723 - 1732, jsou dnes torzem. Část soch, např. anděl  nesoucí pásku s  nápisem GLORIA IN EXCELSIS DEO a sv. Jeroným,  byla převezena do špitální zahrady  v Kuksu, část se ztratila  či byla zničena lidskou rukou. Díky bohatě dochovaným  archivním  pramenům jsme však vcelku dobře zpraveni o původním rozsahu  díla.  Teprve na základě těchto pramenů se před námi otevírá  přízračná vidina původního  záměru, totiž iluzivně pojatého  betlémského děje. Některé ze ztracených soch  stály volně  v prostoru před reliéfy a z dochovaných zbytků i pramenů vyplývá,  že  figura anděla Gloria se vznášela mezi oblaky s postavičkami  andílků na obloucích  nad scénou betlémskou. Předpokládáme  tedy, že ačkoli byly postavy Betléma mírně  podživotní,  příchozí mohl vstoupit mezi ně a stát se přímím účastníkem  děje,  podobně jako např. v případě Jesliček pražských  kapucínů u Lorety.
	Tento  princip vtažení do děje, zhmotnění až do  naturalistické  extase patří mezi to nejlepší, co barokní umění odkázalo  modernímu člověku a jeho uměleckým aktivitám. 
	Při představě takto pojaté betlémské scény,  jak  jsme si ji ve své mysli vytvořili, v nás nemohou silně  nezaznít vzpomínky na  idylický svět české barokní pastorely. 
	Z archivních pramenů známe  počet soch v původní  scéně, chybějící sochy lze tedy doplnit  analogiemi z ostatního díla M. B. Brauna  a jeho dílny a usoudit  tak na původní vzhled díla. 
Braunovo  spojení scény vidění sv. Huberta s  betlémskými ději je  nečekané a - pokud víme - ojedinělé, postrádá logickou  vazbu.  Mostem spojujícím tyto různorodé tematické okruhy je však  myšlenkový svět  objednavatele. 
	Jak  málo víme o dějích poměrně nedávno minulých  je zřejmé  ze skutečnosti, že dnes nemáme jasnou představu o povrchové  úpravě  barokních pískovcových soch. Vše nasvědčuje tomu,  že byly většinou barevné nebo  alespoň bíle stafírované. 
	Na sochách Betléma zbytky  barev a jejich  podkladů nalezeny byly a jejich analýza dílčí  výsledky přinesla. Nejpřesnější  představu máme o barevnosti  anděla Gloria. 
 
Procházka betlémem
	V Novém lese mezi Kuksem a Dvorem  Králové nad  Labem v letech 1723 až 1732 postupně vznikalo  významné dílo středoevropského  barokního sochařství. Podle  ústředního motivu se pro něj časem vžil název  Betlém.  Zakladatelem a mecenášem této galerie v přírodě byl hrabě  František  Antonín Špork a plastiky v ní vytvořil Matyáš  Bernard Braun se svými dílenskými  pomocníky, mezi nimiž byli  přední sochaři pozdního baroka v Čechách. Díla jsou  vytesána  do skal a to jim zajišťuje mimořádné postavení v evropském  sochařském  umění 18. století. Již více jak čtvrt tisíciletí  návštěvníci obdivují  monumentální plastiky, které vyprávějí  o svém geniálním tvůrci. 
	Z původního areálu vlivem nejrůznějších  okolností zůstalo  jen torzo. A tak jen díky zachovaným archivním dokladům si  můžeme  poměrně dobře představit, jak tehdejší Betlém vypadal. 
NOVÝ LES 
	26.  února 1717 koupil hrabě František Antonín  Špork za 2.900  zlatých od města Dvůr Králové nad Labem les, který sousedil s panstvím Choustníkovo Hradiště. Šporkovi se líbily pískovcové skály, které zde volně vystupovaly nad okolní terén. Od té doby se také pro toto území začalo  používat názvu Nový les. 
	Hned v následujícím roce založil v Novém lese poustevny sv. Antonína a sv. Pavla Poustevníka. Dokončeny byly zřejmě v roce 1720, kdy v úředním protokolu panství Choustníkovo Hradiště je zaznamenáno mezi  stavbami,  které hrabě Špork v tomto roce nechal postavit, také že byla  zbudována: 
	"...v hradišťském lese, zvaném Vostrá, nová  eremitáž (též ermitáž - chýše  na osamělém místě, osamělá budova, pozn. redakce)  se sklepem, kuchyní, chlévem a zahradou. Eremitáž přivedena byla tento  rok až  pod střechu." 
	V tomto  roce byla také postavena při stanovickém  mostě kaple Nejsvětější  Trojice, kterou zhotovil sochař Matyáš Braun. S  poustevnou  sv. Františka, kterou hrabě Špork nechal vystavět v roce 1701  v lese  poblíž Labe u Stanovic, tvořila tato kaple spojovací  článek mezi Kuksem a Novým  lesem. 
POUSTEVNA SV. ANTONÍNA 
	Kukské poustevny - vpravo nahoře poustevna sv.  Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína 
	Byla  zasvěcena sv. Antonínu Velkému, který žil v  letech 250 až  356 n. l. asketickým životem v egyptské poušti. Je považován  za  průkopníka tohoto života a otce mništví. Je patronem rytířů,  řezníků, pasáčků  vepřů, tkalců, cukrářů, hrobníků,  košíkářů. Je také ochráncem proti nemocem,  moru, ohni,  proti dobytčímu moru i domácích zvířat a zvláště vepřů. 
	Poustevna byla postavena nad hranou  příkrého  svahu v severní části Nového lesa, severně od  cesty ze Stanovic nebo ze špitální  strany Kuksu k poustevně  sv. Pavla. Těsně za ní bylo rozcestí. Druhá cesta vedla  směrem  jihovýchodním a končila u pramene, který vyvěrá jihovýchodně  od studny  Jakobovy. Místo, na kterém stála, tvořilo velkou  paseku. Od poustevny byl jistě  krásný výhled do širokého  údolí Labe, na nedaleké Krkonoše a na zámeckou stranu  Kuksu.  V okolí poustevny byly zřízeny fontány, které byly zásobovány  vodou,  přivedenou sem potrubím. Prostor, kde poustevna stála,  popsal v roce 1921 Dr.  Jan Kropáček: 
	"Kde  stála poustevna sv. Antonína poznáme z  nápadného menšího  návrší. Kopáním také bylo zjištěno zdivo. Z vodotrysku,  který  stál v zelinářské zahradě, se zachovala kamenná mísa.  Z vodotrysku jižně od  poustevny nalézáme dnes prohlubeň,  v níž kopáním byla zjištěna podezdívka pro  kamennou mísu." 
	Stavba zanikla zřejmě již na  přelomu 18. a 19.  století. 
POUSTEVNA SV. PAVLA 
	Sv. Pavel poustevník, zvaný též Thébský, považovaný za zakladatele eremitství (poustevnictví), žil údajně ve 3. až 4. století hluboko v egyptské poušti ve skalní jeskyni.  Tam ho šedesát let živil  havran, přinášející mu chléb.  Krátce před smrtí jej navštívil opat Antonín,  který ho  později s pomocí dvou lvů pohřbil. Sv. Pavel Thébský je patronem  eremitů sv. Pavla (Paulinů), košíkářů a výrobců rohoží. 
	Kukské poustevny - vpravo nahoře  poustevna sv.  Pavla, uprostřed poustevna sv. Antonína 
	O stavbě a událostech s ní spojených je  podstatně  méně zpráv, než o poustevně sv. Antonína. Ví se však, že  byla, stejně  jako poustevna sv. Antonína, obsazena. Byla postavena  na východním okraji cesty  od Stanovic a Kuksu zhruba 12 metrů  severovýchodně od skály, na níž byl později  vytesán Příjezd  tří králů a Klanění pastýřů. Jednalo se o dřevěnou,  pravděpodobně  šestibokou či osmibokou stavbu nevelkých rozměrů. Vybavením  poustevny bylo drobné sochařské dílo, vytesané z nízkého  balvanu a zobrazující  otevřenou knihu, hada, lebku a vytlačené  sedátko. Poustevna zanikla zřejmě na  konci 18. století. Těsně  za sedátkem začíná území, kam byla při lámání kamene v  okolních lomech vyvážená skrývka a drobný odpad a lze předpokládat,  že základy  poustevny byly alespoň částečně překryty. Dnes  je tento prostor hustě zarostlý  náletovými dřevinami. 
	Při poustevně v lese nad Stanovicemi  vznikl  někdy po roce 1720 reliéf Stigmatisace sv. Františka  Serafínského. Podle záznamu  stávala nad reliéfem dnes již  nedochovaná skupina Pokušení Krista, vytesaná v  kameni. Okolnosti  vzniku těchto děl nejsou blíže doloženy, má se ale za to,  že  reliéf Stigmatisace je první Braunovou prací v rostlé  skále. 
	S první sochařskou prací  v Novém lese bylo  pravděpodobně započato v letech 1723 až  1724, kdy zde vznikl, jako vůbec první  socha v areálu, reliéf  Vidění sv. Huberta. Vyobrazení tohoto reliéfu je v  mědirytině,  která zobrazuje honební výjevy s kamennou deskou s reliéfem  v  popředí a poustevnou sv. Antonína v pozadí. Deska byla vyryta  v roce 1724  dvorními rytci hraběte Šporka. 
RELIÉF VIDĚNÍ SV. HUBERTA 
	Sv. Hubert, biskup v Lutychu, se narodil kolem  poloviny  7. století. Oženil se velice mladý, avšak svou ženu ztratil  při  narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad ztrátou,  uchyloval se Hubert stále  častěji do lesů a hledal zapomnění  v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena,  který mezi parohy  nesl svítící kříž. Po tomto vidění se Hubert rozhodl zasvětit  svůj život Bohu a brzy na to přijal kněžské svěcení. 
	Sv. Hubert je patronem biskupství  v Lutychu v  Ardenách, myslivců a střelců, řezníků, kožešníků,  soustružníků, optiků,  kovodělníků, slévačů, výrobců  matematických přístrojů, matematiků a výrobců  rolniček,  loveckých psů, proti vzteklině psů, proti hadímu uštknutí,  proti  strachu před vodou. 
	Reliéf  byl dokončen do září 1726, konkrétní  doklad však není.  Je nepochybné, že dílo bylo vytvořeno dílnou M. B. Brauna,  ale  rukopis Braunův se zde nijak zvlášť neprojevuje. Má se  za to, že autorem je  zřejmě někdo z mladších tovaryšů  dílny, který se zcela nepodřídil Mistrovu  radikálnímu pojetí. 
	Na skalní ploše je zobrazen  na pravém koleně  klečící sv. Hubert, držící levou rukou  svého koně. Při dolním okraji stěny jsou  lovečtí psi, na  obojku jednoho z nich je čitelné latinské slovo Fagus. Toto  slovo  znamená buk, oblíbený strom hraběte Šporka, neboť jednotlivá  písmena tvoří  anagram německého jména Franz Anton Graf von  Sporck. 
 SOCHA SV. MÁŘÍ  MAGDALÉNY 
	Marie, která dostala druhé jméno Magdaléna,  protože  pocházela z Magdaly, byla jmenována jako první mezi ženami,  které  doprovázely Ježíše a sloužily mu. Podle Lukášova  evangelia ji Ježíš vyléčil z  posedlosti. Marie Magdaléna  vyšla Ježíšovi vstříc nesobeckou věrností. Je  patronkou  magdalének - žen zkroušených kajícnic, žáků, studentů,  zajatců,  svedených, holičů, zahradníků, vinařů, obchodníků  s vínem, slévačů olova,  bednářů, tkalců vlny, ševců,  výrobců parfémů a pudrů, dětí, které se těžko učí  chodit,  proti očním chorobám, proti nečasu, proti obtížnému hmyzu. 
Socha sv. Máří Magdalény patří  mezi prvá díla,  vzniklá v Novém lese. Pro sochu byla vybrána  nízká, podlouhlá, rostlá skála  poblíž již hotového reliéfu  Vidění sv. Huberta. Autorství Braunovy dílny je  nesporné. 
	Hlava ležící postavy spočívá  na kamenném pařezu,  před ní je vytesaná lebka, která má  připomenout, jak jsou věci pozemské  pomíjející. Přestože  socha ve svém výrazu utrpěla uražením pravé ruky, zničením  partie chodidel, obroušených koly povozu a obecně erozí kamene,  lze ji považovat  za jedno z vrcholných děl Braunovy dílny  a nelze pochybovat o autorství Matyáše  Brauna.
SOCHA SV. JANA KŘTITELE 
	Prorok Jan Křtitel přišel na svět asi půl roku  před Ježíšem. Rodiče Alžběta a Zachariáš byli již pokročilého  věku. Ve třiceti  letech odešel do pouště a k Jordánu, kde  všude hlásal příchod Mesiáše,  Vykupitele. Ježíš, který  k Jordánu přišel, se nechal od Jana pokřtít. Jan pak  řekl  lidu: "Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa". 
	Krutý král Herodes nechal na  přání své druhé  manželky Herodiaty Jana Křtitele stít. 
Sv. Jan Křtitel je patronem Malty,  Burgunska,  Provence, Florencie, Amiens, tkalců, krejčích, kožešníků,  koželuhů, barvířů,  sedlářů, vinařů, hospodských, bednářů,  kominíků, kovářů, tesařů, architektů,  zedníků, kameníků,  majitelů biografů, pastýřů, sedláků, hudebníků, tanečníků,  zpěváků, vinné révy, domácích zvířat, ovcí a jehňat,  při abstinenci, proti  padoucnici, při bolestech hlavy, chrapotu,  závratích, dětských nemocích, proti  strachu, proti krupobití,  je patronem karmelitánů a maltézských rytířů. 
	Pro sochu byl s největší pravděpodobností zvolen  kus rostlé skály a z menšího balvanu v blízkosti byla vytvořena  ovečka. Dílo  bylo silně poškozeno. Chybí hlava a ruce. Z  uražené hlavy, která dříve spočívala  na kameni, zůstal  jen zbytek vlasů, kolem pasu je zřejmý ovinutý pás ze zvířecí  srsti. Mimo starší těžká poškození byla socha na konci  19. století také napadena  vegetací. V trhlině, která v kameni  vznikla s největší pravděpodobností  přirozenou cestou, se  ze zavátého semínka rozrůstala bříza. Při opravách roku  1907 byla bříza poražena a kořeny odstraněny. Chodidlo nohy  je značně odřené  koly povozů. 
SOCHA POUSTEVNÍKA JUANA GARINA 
	Juan Garin žil na hoře Monserratu  v katalánském  opatství ctnostným životem poustevníka. Inspirován  ďáblem, usmrtil Rikildu,  dceru hraběte Vinifreda a pohřbil  ji na tajném místě ve skalách. Když si ale  uvědomil veškerou  hrůzu svého činu, uložil si kruté pokání. Nesmí nikdy  vzhlédnout  k nebesům, jako zvíře se bude plazit po zemi až do doby, kdy  od Boha  dostane pokyn, že je mu odpuštěno. Po letech jeho života  jej v jeskyni vyslídila  psí smečka hraběte Vinifreda. Garino  vylezl z jeskyně, aby se podíval, kdo jej  ruší. Tak se setkal  s hrabětem, který ho, protože byl porostlý srstí, pokládal  za zvláštní zvíře. Přikázal Garina zajmout a v kleci jej  dopravit do Barcelony.  Tam při hostině předvedl Garina k zábavě  hostí. Sotva však Garina přivedli do  síně, zvolal hlasitě  pětiletý syn hraběte, sedící na matčině klíně: Vstaň,  Juane  Garine, neboť Bůh ti odpustil. Na to Garino povstal a  vyznal se hraběti ze své  viny. Dovedl hraběte k hrobu dcery.  Po jeho otevření Garino dívku vzkřísil. Na  tomto místě  pak byl postaven klášter a Rikilda se v něm stala první abatyší. 
	A právě moment, kdy Juan Garino  leze z jeskyně,  vyrušen psí smečkou, je zachycen v Novém  lese. Toto monumentální dílo vzniklo  před 2. září 1726,  kdy je zaznamenala komise, která řešila problém hranic v  Novém  lese. 
	Garinova jeskyně tu hrála  významnou roli,  protože skála byla skutečně hranicí a jeskyně  již byla na sousedním pozemku. 
	Jeskyně  je částečně uměle vytvořena a je v ní  umístěn reliéf  Ukrižovaného a sedátko s vybroušeným otiskem ruky, údajně  Šporkovy. Nad sochou je vytesán Šporkův znak a v levém rohu  sova  (krocan?)*. Uvnitř jeskyně na levé straně  býval nápis, který  obsahoval životopis Garinův. 
SOCHA POUSTEVNÍKA ONUFRIA 
	Onufrius, syn egyptského kmenového  knížete, žil  šedesát let úplně sám v poušti v nejpřísnější  askesi. Před smrtí mu pomáhal  asketa Pafnut, který později  napsal jeho životopis. Socha znázorňuje poustevníka  pololežícího,  avšak do výše se vzpřimujícího. Dlouhé vlasy kryjí jeho  tělo místo  oděvu. Ruce má sepnuty na lebce, položené před  ním. 
SOUSOŠÍ U STUDNY JÁKOBOVY 
	Sousoší představuje scénu z novozákonního  evangelia, jak Ježíš přišel na pole, jež dal Jákob svému  synu Josefovi. Tam  stála studna. Ježíš cestou unaven, ke studni  přisedl. Ke studni přišla také žena  samaritánka, aby do  nádob nabrala vodu. Ježíš ji požádal, aby mu z chladivé  vody,  kterou v okovu vytáhla ze studny, dala napít. Při tom jí řekl,  že i ona by  jej o vodu měla požádat. Na její otázku, kde  vodu nabere, když nemá vědro a  studna je hluboká, odpověděl:  Každý, kdo tuto vodu pije, bude mít opět žízeň.  Kdo se  však napil a napije vody, kterou jsem podal já, nebude mít žízeň  na věky. 
	Podlouhlá  nádržka, představující studnu a spodní  části postav, byla  vytesána z rostlé skály. Vpředu se do nádržky nahýbá ženská  postava bez hlavy a levé paže, kterou nabírala vodu nádobkou,  vytesanou v podobě  džbánu, který je na dně nádržky. Naproti  ní, na okraji, sedí muž bez hlavy v  řaseném rouše. Před  ním se vzpíná na zadních nohou pes, nahýbající se přes okraj  dovnitř nádržky, aby se napil vody. Voda do nádrže vtékala  lví hlavou a  přebytečná voda odcházela otvorem hlavy s beraními  rohy. Na mužské postavě je  vidět, jak polovina těla od pasu  nahoru je nasazena na čepu. Na krku ženské  postavy je patrný  otvor pro čep, na němž byla nasazena hlava. Podobný čep je  také na krku pijícího psa. 
	Celé  dílo bylo v době intenzivní těžby lomového  kamene v okolí  téměř zavezeno lomovým odpadem a díky tomu se na sousoší  neobyčejně dlouho zachovala polychromie. Když na počátku  tohoto století bylo  sousoší z navážky uvolněno, dostalo  se hluboko pod terén a vodou, která dílo v  jámě zalévá,  velice trpí. 
OBDOBÍ PO ROCE 1727 
	Zřejmě roku 1727 zahájil Matyáš Bernard Braun  práce na dalším reliéfu Klanění pastýřů. "Když pracoval  na jesličkách, přišel za  ním žirečský sedlák a vyjadřoval  svůj odpor ke vznikajícímu dílu tím, že jemu  právě tato  skála náleží a Brauna od rozdělaného díla odehnal s pohrůžkou  násilného vztažení ruky a výprasku." 
	Práce  v areálu Nového lesa byly přerušeny až do  roku 1731. Zvláště  potom, co 26. července 1729 ve tři hodiny ráno obsadil Kuks  oddíl  kyrysníků a komisaři, které vojáci doprovázeli, předložili  Šporkovi  císařský dekret, jímž byla nařízena konfiskace  všech knih, v Kuksu se  nalézajících. Byl to počátek soudního  procesu, v němž byl hrabě Špork obžalován  z kacířství  a jeho rozširování. Byl to důsledek ostrého sporu Šporkova  s řádem  jezuitů v nedaleké Žírči. 
	V  roce 1730 byla v Novém lese postavena nová  kaple a zasvěcena  Povýšení sv. Kříže. Protože došlo ke smíru mezi Šporkem  a  jezuity, pokračoval M. B. Braun při své další návštěvě  Kuksu, kam přijel 3.  srpna 1731 i se svým bratrem Dominikem,  v rozdělané práci. Brauna v Novém lese  18. srpna navštívil  i hrabě Špork a zastihl jej při práci na reliéfu Narození  Krista. V období dvou let Braun vytvořil dva reliéfy - Narození  Páně a Příchod  Tří Králů. 
	Podle  těchto vyobrazení se začalo toto místo  nazývat Betlémem. 
RELIÉF NAROZENÍ PÁNĚ A PŘÍCHOD TŘÍ KRÁLŮ 
	Reliéf Narození  Páně je ve středu skalní stěny,  na jejíž pravé straně  je reliéf Vidění sv. Huberta. V popředí vidíme silně  poničenou  sochu, znázorňující pastýře, který v náručí drží ovečku.  Na skalní  stěně jsou postavy pastýřů se sejmutými klobouky.  Celek pak doplňuje osel a  kráva, zahřívající svým dechem  novorozeně v jeslích. Dříve tu bývalo více soch,  jak o tom  svědčí otvory ve stěně, zejména v horní části výjevu,  kde byly  umístěny postavy andělů. 
	V levé části skalní stěny, jež je lomená do  pravého úhlu,  je znázorněn příchod Tří králů, přijíždějících na  koních a oděných  do nádherných krojů. Jeden z králů s  hermelínem sestoupil z koně. Okolo jsou  vidět postavy jejich  dvořanů, z nichž jeden nese skřínku, druhý kalich a třetí  misku se zlatem, kadidlem a myrthou jako dary pro narozeného  Krista. V bohatých  postrojích zde vypíná hlavy pět koní  a nad nimi se do výše tyčí pět velbloudů.  Na postranní  ploše stěny je palma. V popředí sedí na kameni žebrák s dřevěnou  protézou místo pravé nohy a prosí o almužnu. Je bez hlavy.  Vpravo od něj je  další socha, rovněž bez hlavy, která v  ruce drží roucho, rozprostřené v četných  záhybech. 
ZÁVĚR VÍCE NEŽ SMUTNÝ 
	V listopadu roku 1738 Matyáš Bernard  Braun v  Lysé nad Labem těžce onemocněl a za tři měsíce  nato v Praze ve věku padesáti  čtyř let umírá. Za jeden a  půl měsíce jej následoval i František Antonín Špork  ve  věku sedmdesáti sedmi let. 
	Po  Šporkově smrti byla z Nového lesa přenesena  socha Miles Christianus  i s podstavcem do hospitální zahrady v Kuksu. 
	Když utichl život Šporkův a hlavně po velké  povodni v roce 1740, kdy byly zničeny minerální prameny a lázně  tak už neplnily  svůj účel, přestali do Kuksu jezdit lázenští  hosté. Honosné lázně upadaly v  zapomění. 
	Velké neúcty a hlavně největšího poškození  se  sochařským dílům v Betlémě dostalo v letech 1781 až 1787. V té době se v  okolních lomech těžil kámen na stavbu  tereziánské pevnosti v Josefově. 
	Zřejmě  dělníkům i vojákům činilo potěšení do  soch a památek  mlátit a jejich části zurážet. Svůj díl však na památkách  zanechal i čas. 
	Úplně jiný  obraz, než jaký je dnes, musel Betlém  nabízet před čtvrt  tisíciletím. 
Použitá literatura:
·	Kolektiv autorů z Ústavu  teorie a dějin umění ČSAV v Praze: Umělecké památky Čech K/O,  svazek druhý,  vydavatelství Akademia Praha 1978 od 
·	Josefa  Proška: Kuks,  nakladatelství ČTK Praha, 1977
·	J. Kaše, P. Kotlík: Braunův Betlém, Nakladatelství  Paseka,  1999
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT