Ludwig van Beethoven
Ludwig van Beethoven
Životopis:Ve věku, kdy jiné děti znají hra a bezstarostnost, poznal ludwig tvrdost života. V jedenácti letech už hrál v divadelním orchestru. Ve třinácti už byl varhaníkem. V sedmnácti měl na starosti otce a dva bratry. Narodil se dne 17. prosince 1770 v Bonnu. Jeho děd byl dvorním kapelníkem ve službách bonnského kurfiřta Maxmiliána Friedricha Dokud byla živa matka, vládl v rodině, kde vyrůstali celkem tři synové, poměrný pořádek. Po její smrti se Johan Beethoven zcela oddal ničivé vášni – alkoholu. Když u syna Ludvíka zjistil nadprůměrné hudební nadání, pojal myšlenku udělat z něho zázračné dítě, automat na slávu a peníze. Nemilosrdně a zároveň nesystematicky jej mořil hudebním výcvikem. Občas mu byl v tom nápomocen zpěvák, T. F. Pfeiffer, který u Beethovenů nějaký čas bydlil. Když oba pánové družně po půlnoci popili, vrátili se domů a vytáhli spícího již Ludvíka z postele. Musel hrát často až do svítání. Tato pochybná péče nenesla žádoucí výsledky. Hrdá a tvrdohlavá povaha dítěte nedala se násilně formovat. Nechybělo mnoho a Ludvík byl by i hudbu málem navždy zprotivil. Naštěstí, když mu bylo devět let, přišel do Bonnu Christian Gottlob Neefe, který se stal hudebním vedoucím kurfiřtského divadla. Také Neefe poznal velké chlapcovo nadání a ochotně jej vyučoval hra na klavír, na varhany, a zasvěcoval ho do kompozice. Dovedl ve svém žákovi vzbudit zájem, neboť jej seznamoval s hudbou velkých skladatelů, především Johanna Sebastiana Bacha a s díly jeho syna Philippa Emanuela. Takového učitele si Beethoven vážil a vždy s vděčností vzpomínal, s jakou vřelostí se mu tento vzdělaný muž věnoval. Neefe upozornil na chlapcův talent kurfiřta Maxe Františka, který jeho vývoj se zájmem sledoval, a vymohl mu dokonce roku 1787 studijní cestu do Vídně V té době byl už Beethoven varhaníkem a druhým kapelníkem na bonnském dvoře. Ale Beethoven byl ve Vídni jen čtrnáct dní a hned musel zpátky do Bonnu, protože mu náhle onemocněla matka. Po smrti ženy propadl Johann Beethoven pití natolik, že jeho plat vypláceli raději sedmnáctiletému Ludvíkovi, aby rodina měla být z čeho živa. Hrdý a citlivý, trpěl nesmírně, když viděl útrpné i opovržlivé pohledy okolí nad vlastním otcem. Obrnil se nepřístupností a uzavřel se sám do sebe. Zvláště pevné vztahy jej vázaly k rodině Breuningů. Paní Breuningová se stala téměř jeho druhou matkou. Mladý Stephan Breuning a jeho sestra Eleonora patřili nejprve k jeho žákům, později k nejdůvěrnějším přátelům. V tomto prostředí se teprve mohla projevit veselá a společenská stránka jeho bytosti. Hrával jim často své skladby Neudiví nás, že za podmínek, v nichž vyrůstal, nebyla jeho všeobecnému vzdělání věnována dostatečná péče. Mladý muž byl si nedostatků vědom a snažil se usilovnou četbou filosofických spisů dohnat nejen co zameškal, ale získat široký rozhled o kulturních, politických a sociálních otázkách, hýbajících světem. Roku 1792 podnikl Beethoven novou studijní cestu do Vídně. Vyučování, probíhající spíše formou rozhovorů než puntičkářských rozborů, nebylo přesně to, co Beethoven hledal. Vyčítal svému učiteli, trochu nevděčně, že je příliš zaměstnán Nějaký čas studoval Beethoven také u Salieriho, ale teprve v osobě Johanna Georga Albrechtsbergra dostal, co hledal – učitele, jehož přísnosti se všichni ostatní obávali. „Veni, vidi, vici“ – přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem – jsou slova starořímského vojevůdce Gaia Julia Caesara po jednom z jeho slavných vítězství. Totéž mohl říci mladý Beethoven po příchodu do Vídně. Mocným útokem svého nového, překvapujícího umění získal aristokratickou společnost tohoto hudebního města. Je pravda, že na jeho straně stálo několik příznivých okolností. Doporučení hraběte Waldsteina, skutečnost, že jeho bývalý bonnský pán byl příbuzným rakouského císaře, a jistě to, že se hned stal žákem Haydnovým a Salieriho. Ale to by tolik neznamenalo, kdyby Beethovenovi nebyla dána strhující moc uchvátit posluchače. Oheň a rozmach jeho podání oslňoval. Jeho klavírní úhoz byl nový, orchestrálně bohatý. Hra vynikala zvláštním legátem. Beethoven, jemuž tu a tam bylo třeba odpustit ve společnosti nějakou neobratnost, byl na pódiu nekorunovaným králem. Jeho temná pleť, charakteristicky modelovaná hlava, jeho zjev, podmanivý a zajímavý, to vše spoluvytvářelo mocný dojem silné osobnosti, takže byl považován za největšího současného pianistu. Ba, byly mu předem odpuštěny i všechny řeči, příliš otevřené a naplněné revolučními myšlenkami, znějící ne zrovna lahodně uším urozených pánů a dam. Také Beethovenovy skladby poutaly pozornost. Byla jich už řada. Několik klavírních sonát, klavírní tria, smyčcové kvartety, houslové a violoncellové sonáty. Ano, zdálo se, že strom úspěchů poroste až do nebe. A tu ve chvíli, kdy jako pianista si podmanil celou Vídeň a jako skladatel byl dokonal připraven vyjádřit, čím es cítil lidstvu povinen, byl zasažen rannou téměř smrtící. Byla to ztráta sluchu, ohlašující se už před třicátým rokem, zhoršujícím se nezadržitelně přes všechnu lékařskou péči. Zpočátku ovšem Beethoven doufal. Pokud to bylo možné, snažil se neštěstí utajit. Chodí mezi lidi, baví se, žertuje. Již po řadu let se stýkal s třemi sestrami Brunswikovými, Charlottou, Josefinou a Terezou. Zvláště Tereza a Josefina byly jeho důvěrnými přítelkyněmi. Ženy hrály v jeho životě důležitou úlohu. Inspirovaly ho. Nejvřelejší přátelství, ba lásku chovala k němu právě Tereza Brunswiková. Zdá se, že byla svým založením nevšední bytostí, schopná pochopit Beethovena v jeho umělecké i lidské velikosti a složitosti. Nebylo ovšem možno pomýšlet na opravdové spojení v manželství. Již pro rozdílnost původu. Ale i pro jeho zdravotní stav. A tak zůstalo jen při trvalém, hlubokém přátelství. Když se objevila krásná sestřenice sester Brunswikových, hraběnka Giulietta Guiccaiardiová, zaujala Beethovena nejen svým zjevem, ale i životstí svého temperamentu. Jen nakrátko prožíval ještě dny šťastného okouzlení, neboť tato šestnáctiletá dívka věnovala brzy s lehkým srdcem náklonnost hraběti Gallanbergovi, za něhož se pak provdala. Jí byla věnována jedna z nejznámějších klavírních skladeb, "Měsíční" sonáta, Nemocen, zklamán a stále více sám, píše Beethoven v roce 1802 svou poslední vůli Duševní krize vrcholí. Skladatel se obává, že ztráta sluchu může věstit konec života. "Pro tebe již není štěstí než v tobě samém, ve tvém umění,“ napsal si. Ale není přemožen. Je třeba překonat řadu krizí, než se podaří nalézt rovnováhu. Symfonie C moll, "Osudová", je takovým zápasem s osudem bušícím na dveře, zápasem vyhraným. "Popadnout osud za chřtán" - tak se Beethoven jednou vyjádřil. vždy se vyjadřuje jasně, konečně. Nezná lomených barev. Navazuje sice na odkaz předchůdců, zachovává formální rozvrh skladeb, ale vše cítí ve velkých, volných rozměrech. Malé a slabé bylo mu cizí. Nepsal, aby pobavil, ale aby dal průchod myšlenkám. A jeho myšlenky byly silné. Svůj život prožil a dožil Beethoven ve Vídni. Rodný Bonn, milovaný Rýn, kraj dětství a mládí si zachoval ve vzpomínkách Vzpomínky mu nikdo nemohl vzít. S lidmi se pro přibývající hluchotu dorozumíval čím dál tím hůře. Jeho vrozená podezřívavost se stávala stále chorobnější, společnosti se téměř stranil, takže působil dojmem člověka mrzutého, nepřístupného. Rozptýlení a klid nacházel už jenom na venkově v přírodě. Přírodu miloval nade vše. A ve všech podobách. Bouřlivou, s jejímiž živly člověk marně měří své síly, i klidnou,, přívětivou, konejšivou. Přírodě věnoval jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, symfonii F dur, „Pastorální“. Koncem roku 1826, právě při pobytu na venkově, onemocněl zánětem pohrudnice v důsledku nachlazení z neopatrnosti. Přidružila se choroba jater. Těžce nemocný Beethoven umírá dne 26. března 1827. Celá Vídeň přišla se s ním rozloučit na poslední cestě.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát