William Saroyan
W I L L I A M S A R O Y A N
Ž I V O T A D Í L O
Narodil se 31.srpna 1908, ve městě Fresno (Kalifornie, USA). Jeho rodiče, Armeniak a Takuhi, byli chudí Arméni, kteří do Ameriky přijeli hledat lepší život Měl tři sourozence: dvě sestry (1899, 1902) a bratra (1905). Otec, vzdělaný presbyteriánský kněz, pracoval jako farmář na malé vinici. Zemřel v roce 1911 na zánět pobřišnice. Ovdovělá matka, byla z finančních důvodů donucena dát všechny děti do sirotčince, ale o šest let později se všichni znovu shledali ve Fresnu.
William nedokončil školu (číst a psát se naučil sám) a stal se poslíčkem telegramů, později roznášel noviny a také bojoval na frontě. Žil v San Francisku, Chicagu, New Yorku, na ulici a v nájemních bytech po celé Americe.
Svoje povídky zprvu publikoval v arménském magazínu Hairenik pod jménem Sirak Goryan a v roce 1934 byly otištěny v O´Brien´s Best Stories. V tom samém roce vyšly také knižně pod názvem Odvážný mladý muž na létající hrazdě. První kniha mu přinesla velký úspěch a proto požádal o Guggenheimovo stipendium, které však nedostal.
V roce 1939 získal Pulitzerovu cenu za hru The time of your life, kterou odmítl příjmout s tím, že komerce by neměla ovládat literaturu a že toto dílo není o nic lepší ani horší než ta, která napsal už dříve.
V říjnu 1943 se oženil s teprve 18-ti letou Carol Marcusovou. Narodily se jim dvě děti, Aram a Lucy, a po šesti letech manželství se rozvedli, aby se o dva roky později vzali znovu. Ani druhé manželství jim však nevydrželo.
V roce 1960 se natrvalo přestěhoval do Evropy, dokonce navštívil tehdejší Československo (1980), ale zemřel ve svém rodném městě ve Fresnu v roce 1981.
Své životní zkušenosti s chudobou v arménské přistěhovalecké komunitě, s válkou a s vlastní nemocí plně využil při psaní prózy. Nikdy se nesnažil ze svých zážitků vybírat jen určité události nebo detaily – do pera se mu hodilo všechno. To také způsobilo, že se ve svých knihách bezostyšně opakuje, příliš často a stejně píše o sobě. Jakási beztvarost jeho psaní po čase může začít nudit a unavovat. Dobová kritika mu vyčítala naivní, nereálný pohled na život a odmítala jeho redukci světa na harmonii skutečnosti a fantazie. Pravdou také je, že rozmělnil svůj talent v nadprodukci.
Velmi výrazně se liší od ostatních talentů americké prózy. Vynořil se nečekaně jako mistr vyprávění, který je svým laskavým postojem citlivý pozorovatel lidské komedie. Neláká čtenáře analýzou složitých psychologických charakterů, nehledá spásu v napínavé konstrukci děje a v neotřelých tématech. Spoléhá prostě jen na to, že píše dopis obyčejným lidem a říká jim prostými slovy věci, které už znají.
Jestliže hledá Hemingway nejzákladnější pravdu o člověku v jeho nejtěžších okamžicích života, pak Saroyan věří, že tato pravda je k nalezení v kterémkoliv okamžiku života, dokážeme-li se dostatečně dlouho a soustředěně dívat. Dovedeme-li pochopit, že srdce těch druhých je stejně tak srdcem jejich jako naším.
Prostě sedím a píšu, říkal Saroyan, když se ho ptali, jak toho může tolik napsat. Píše především o sobě, o lidech, které někdy potkal a kterých si vážil, ať už to byl Picasso, holič Nish Papazian, Chaplin, bankovní lupič Willie Sutton nebo pan Huff, prodavač pražené kukuřice. Píše o svých dětech, o tom, co měl ráno k snídani nebo co právě viděl na ulici. Jeho román je často cyklickou povídkou, protože je přesvědčen, že tímto kroužením kolem základního tématu lze vypovědět víc a líp; povídky jsou esejí, filosofickou úvahou, vzpomínkou, vyprávěním bez zápletky, protože nemiluje aranžované umění, které vypočetlo zápletku, děj i povahu lidí v něm.
„Jsem básník. Píšu anglicky poezii, obvykle ve formě povídek, románů, her, třebaže občas skutečně napíšu báseň, nebo se o to pokouším; a píšu poezii i v jiných formách, než jsou ty tři, které jsem uvedl.“
„Když se lidské zástupy zabíjejí ve válkách, upadám do žalosti, hraničící se šílenstvím. Hněvem jsem bezmocný. Jediná moje zbraň je řeč, a přestože vím, že je to zbraň mocnější než strojní pušky, zoufám nad tím, neboť nemohu jediným pohybem odstranit náklonnost k ničení, kterou propagandisté probouzejí v lidech.“
„Psát umí každý, kdo opravdu chce. Kdo opravdu chce, ten umí, co chce. Kdo opravdu chce, ten neumírá.“
B I B L I O G R A F I E
THE DARING YOUNG MAN ON THE FLYING TRAPEZE (1934)
- kniha povídek, (Odvážný mladý muž na létající hrazdě)
THOSE WHO WRITE THEM AND THOSE WHO COLLECT THEM (1934)
INHALE AND EXHALE (1936)
- kniha povídek
THREE TIMES THREE (1936)
- kniha povídek
A GAY AND MELANCHOLY FLUX (1937)
- kniha povídek
LITTLE CHILDREN (1937)
- kniha povídek , (Malé děti)
A NATIVE AMERICIAN (1938)
THE MAN WITH THE HAERT IN THE HIGHLANDS (1938)
- divadelní hra, (Srdce na vysočině)
THE TROUBLE WITH TIGERS (1938)
- kniha povídek , (Potíže s tygry)
LOVE, HERE IS MY HAT (1938)
- kniha povídek
LOVE´S OLD SWEET SONG (1939)
- divadelní hra, (Stará láska, sladká píseň)
CHRISTMAS (1939)
HARLEM AS SEEN BY HIRSCHFIELD (1939)
MY HEART'S IN THE HIGHLANDS (1939)
PAECE, IT¨S WONDERFUL (1939)
- kniha povídek
THREE FRAGMENTS AND A STORY (1939)
THE TIME OF YOUR LIFE (1939)
- divadelní hra, (Minuty na hodinách)
- zfilmováno v roce 1948, režisér H.C.Potter
HERO OF THE WORLD (1940)
- divadelní hra
A SPECIAL ANNOUNCEMENT (1940)
- divadelní hra
THE PING PONG CIRCUS (1940)
- divadelní hra
SUBWAY CIRCUS (1940)
- divadelní hra
SWEENEY IN THE TREES (1940)
- divadelní hra
MY NAME IS ARAM (1940)
- kniha povídek , (Jmenuji se Aram)
SAROYAN´S FABLES (1941)
- kniha povídek
THREE PLAYS (1941)
THE INSURANCE SALESMAN (1941)
THE BEAUTIFUL PEOPLE (1941)
- divadelní hra, (Krásní lidé)
THE PEOPLE WITH LIGHT COMING OUT OF THEM (1941)
- divadelní hra
HILLTOP RUSSIANS IN SAN FRANCISCO (1941)
RAZZLE-DAZZLE (1942)
- divadelní hra
HELLO OUT THERE (1942)
- divadelní hra
ACROSS THE BOARD ON TOMORROW MORNING (1942)
- divadelní hra
THE AGONY OF LITTLE NATIONS (1942 )
- divadelní hra
BAD MEN IN THE WEST (1942)
- divadelní hra
COMING THROUGH THE RYE (1942)
- divadelní hra
ELMER AN LILY (1942)
- divadelní hra
THE POETIC SITUATION IN AMERICA (1942)
- divadelní hra
TALKING TO YOU (1942)
- divadelní hra
THE HUMAN COMEDY (1943)
- román, (Lidská komedie)
- zfilmováno v roce 1943, režisér Clarence Brown
DEAR BABY (1944)
- kniha povídek
GET AWAY, OLD MAN (1944)
- divadelní hra
THE HUNGERERS (1945)
- divadelní hra
THE ADVENTURES OF WESLEY JACKSON (1946)
- román, (Dobrodružství Wesleye Jacksona)
JIM DANDY, FAT MAN IN A FAMINE (1947)
- divadelní hra, (Jim Dandy, tlustý v hladové říši)
THE SAROYAN SPECIAL (1948)
- kniha povídek
THE FISCAL HOBOES (1949)
A DECENT BIRTH (1949)
A DECENT BIRTH, A HAPPY FUNERAL (1949)
- divadelní hra
DON'T GO AWAY MAD (1949)
- divadelní hra
SAM EGO'S HOUSE (1949)
- divadelní hra
THE ASSYRIANS (1950)
THE SON (1950)
- divadelní hra
THE TWIN ADVENTURES (1950)
TRACY'S TIGER (1951)
- román, (Tracyho tygr)
ROCK WAGRAM (1951)
- novela, (Kterak si stvořit ženu)
BICYCLE RIDER IN BEVERLY HILLS (1952)
- memoáry
THE SLAUGHTER OF THE INNOCENTS (1952)
THE LAUGHING MATTER (1953)
- novela
MAMA I LOVE YOU (1956)
- román, (Mami, mám tě ráda)
OPERA, OPERA (1950)
- divadelní hra
THE WHOLE VOYALD (1956)
- kniha povídek
PAPA YOU ARE CRAZY (1957)
- román, (Tati, tobě přeskočilo)
EVER BEEN IN LOVE WITH A MIDGET? (1957)
- divadelní hra
THE GAVE DWELLERS (1958)
- divadelní hra, (Divadlo svět)
THE SLAUGHTER OF THE INNOCENTS (1958)
- divadelní hra
THE WILLIAM SAROYAN READER (1958)
CAT, MOUSE, MAN, WOMAN (1958)
- divadelní hra
ONCE AROUND THE BLOCK (1959)
- divadelní hra
SETTLED OUT OF COURT (1960)
- divadelní hra
SAM, THE HIGHEST JUMPER OF THEM ALL (1961)
- divadelní hra
HERE COMES THERE GOES YOU KNOW WHO (1961)
- kniha povídek
A NOTE ON HILAIRE HILER (1962)
AH MAN (1962)
- divadelní hra
NOT DYING (1963)
- memoáry, (O neumírání ; Já a umřít!)
ME (1963)
BOYS AND GIRLS TOGETHER (1963)
- román, (Kluci a holky, když jsou spolu)
PATIENT, THIS I BELIEVE (1963)
- divadelní hra
THE PLAYWRIGHT AND THE PUBLIC (1963)
- divadelní hra
SHORT DRIVE, SWEET CHARIOT (1964)
AFTER THIRTY YAERS: THE DARING YOUNG MAN ON THE FLYING TRAPEZE (1964)
THE WILLIAM SAROYAN READER (1965)
ONE DAY IN THE AFTERNOON OF THE WORLD (1964)
- román
LOOK AT US (1967)
DENTIST AND PATIENT (1968)
- divadelní hra
THE DOGS (1968)
- soubor krátkých divadelních her, (Psi)
HORSEY GORSEY AND THE FROG (1968)
HUSBAND AND WIFE (1968)
- divadelní hra
I USED TO BELIEVE I HAD FOREVER, BUT NOW I'M NOT SO SURE (1969)
LETTERS FROM 74RUE TAITBOUT (1969)
MAKING MONEY, AND 19 OTHER VERY SHORT PLAYS (1969)
DAYS OF LIFE AND DEAD AND ESCAPE TO THE MOON (1970)
- memoáry, (Zápisky o životě, smrti a útěku na měsíc)
THE NEW PLAY (1970)
PLACES WHERE I'VE DONE TIME (1972)
- memoáry, (Místa, kde jsem trávil čas)
ARMENIANS (1974)
- divadelní hra
THE TOOTH AND MY FATHER (1974)
THE REBIRTH CELEBRATIONS OF THE HUMAN RACE AT ARTIE ZABALA'S OFF-BROADWAY THEATRE (1975)
- divadelní hra
SONS COME ANDGO, MOTHERS HANG IN FOREVER (1976)
AN ACT OR TWO OF FOOLISH KINDNESS (1976)
FAMOUS FACES AND OTHER FRIENDS (1976)
MORRIS HIRSCHFIELD (1976 )
SONS COME AND GO, MOTHERS HANG IN FOREVER (1976)
THE ASHTREE TALKERS (1977)
CHANCE MEETINGS (1978)
HAYATS'UTS' HOVHANNES (1978)
OBITUARIES (1979)
- memoáry
TALES FROM THE VIENNA STREETS (1991)
- dvě divadelní hry
BIRTHS (1983)
MY NAME IS SAROYAN (1983)
THE PHEASANT HUNTER (1986)
AN AMERICAN TRILOGY (1986)
THE CIRCUS (1986)
MADNESS IN THE FAMILY (1988)
WARSAW VISITOR; TALES FROM THE VIENNA STREETS (1991)
VÝBORY POVÍDEK V ČESKU A NA SLOVENSKU:
Pět zralých hrušek a jiné povídky (1965); Zbohom, láska moja (1969); Léto na krásném bílém koni (1981); Srdce na Vysočine (1984)
O D V Á Ž N Ý M L A D Ý M U Ž N A L É T A J Í C Í H R A Z D Ě
kniha povídek, která poprvé vyšla 15.10.1934
Jeho první vydaná kniha je zároveň pro něho nejvíce charakteristická. Je zajímavé, že tento živelný spisovatel začíná svou první knihu výčtem pravidel psaní. Jsou sice poněkud neobvyklá, protože říkají, že spisovatel si nemá všímat pravidel, která ukládají jiní, a má zapomenout na všechny, kdo vůbec kdy psali, ale přesto jsou to pravidla. Saroyan si je ukládá sám a dodržuje je.
Povídka Odvážný mladý muž na létající hrazdě
byla napsána už na podzim 1933, tedy v době nejhlubší hospodářské krize v Americe.
obsah:
Mladík je oblečen, má kravatu i oholenou tvář. Zcela se probudil z divokého snu a je připraven vyjít do ulic, aby se pokusil najít nějakou práci. Ve strouze objevil minci – centík, za který si nemohl koupit nic, přesto byl šťastný, že je chudý – ale bylo strašné mít hlad. Vzpomněl si, že potřebuje jíst, ale neměl ani chleba a v parku nebyl plevel, který by se dal uvařit jako špenát. Kdyby měl práci, mohl by vydělat aspoň trochu peněz, koupil by si jídlo – vybrané pochoutky – ale hlavně: koupil by si život. Byl napůl mrtev hlady.
Drobná úřednice mu řekla, že žádná práce pro něho není. To samé mu řekli i na dalších místech. Nevadilo mu to, dokonce neměl ani pocit, že by se ho to mělo týkat. Šel tedy do knihovny, kde hodinu četl, ale udělalo se mu mdlo a musel odejít na vzduch.
Do svého pokoje přišel kolem poledne. Uvařil si kávu a chtěl psát prózu na papír, který ukradl v obchodě, ale nebylo co říct. Vyleštil centík. Bylo mu špatně, a proto se nedalo dělat nic jiného než spát. Pak rychle a elegantně, s půvabem muže na létající hrazdě, opustil svoje tělo.
kompozice a jazykové prostředky:
Povídka je rozdělena na dvě části: Spánek – záznam snu, proud slov a slovních spojení, odkazy ke Starému zákonu (Řím, Babylon, Jeruzalém, pláně jerišské = ulice Paříže, had, Nil…), odkazy k historickým katastrofám (války, revoluce, Titanic, holocaust), probuzení – O, kratičký okamžiku života; je konec, opět země. Bdění – popis zvuků a barev vesměs tmavých a nevlídných v kontrastu s vnitřním naladěním mladíka. Centík z roku 1923 = odkaz do minulosti - Spojené státy světovou mocností, vysoká životní úroveň. Odkazy k velkým spisovatelům (Proust, Flaubert, de Maupassant).
Není žádná přímá řeč.
hodnocení:
Asi to nejlepší, co jsem od Saroyana četla. Krátké, naléhavé, silné.
ukázky:
…mnoho jakéhosi plazení, jako by šlo o nějakého abstraktního hada, obrazárna s akvarely, moře a ryby s očima, symfonie, stůl v koutku Eiffelovy věže, jazz v opeře, budíček a osud…
Jen ve spánku si můžeme uvědomit, že žijeme. Jen tam, v té smrti za živa, setkáváme se sami se sebou a se vzdálenou zemí, s Bohem a světci, s jmény jejich otroků, s podstatou dávných okamžiků, jen tam se staletí smršťují na okamžik, co je obrovské stává se drobným, hmatatelným atomem věčnosti.
Vznáší se vzduchem na létající hrazdě, pobrukoval si v duchu. Bavil se tím, bylo to děsivě k smíchu. Na létající hrazdě k Bohu nebo k ničemu, na létající hrazdě někam do věčnosti; věcně se pomodlil o sílu, aby ten let provedl půvabně.
Tak mi tedy povězte, co umíte, řekla.
Byl na rozpacích. Umím psát, řekl pateticky.
Chcete říct, že máte dobrý krasopis? To jste chtěl říct?
Snad, odpověděl. Ale chtěl jsem říct, že umím psát.
Co psát? Řekla slečna téměř pohněvaně.
Prózu, odpověděl prostě.
Země odkroužila do daleka a on, ještě při vědomí, obrátil ztracenou tvář k prázdné obloze, byl beze snů, neživý, dokončen.
L I D S K Á K O M E D I E
román z roku 1943
místo a doba děje:
město Ithaka (Kalifornie, USA), během 1. světové války v Evropě.
postavy a jejich charakteristika :
rodina Macauleových
- syn Homér – 14 let, chytrý, dobře vychovaný a především velice citlivý. „Nevím jak bych ti tohle řekl, protože – no, telegram byl z ministerstva války. Její syn padl, ale ona tomu nechtěla věřit. Ještě jsem neviděl někoho tak zdrceného. Objímala mě a říkala, že jsem její hoch. (…) Pořád se na mě dívala, jako bych byl její hoch, a chvíli jsem si opravdu nebyl jist, zda jím nejsem, a bylo mi tak bídně.“ (Homér k matce o tom jak jedné ženě doručil telegram). Navštěvuje vyšší školu a chce se stát mistrem Údolí (tzn. nejlepším v ithackém běhu na 200m s překážkami).
- matka Katey – silná osobnost, odhodlaná poprat se se životem v zájmu svých dětí. Věří, že dobro nikdy nepomine, protože bez něj nemohou lidé ani žádný jiný život existovat. Je ochotna rozdat se do posledního nejen pro své nejbližší,ale pro všechny lidi, kteří to potřebují. „Musíš si zapamatovat,“ řekla, „že máš vždycky rozdávat, ze všeho, co máš. Musíš rozdávat i nerozumně. Musíš být marnotratný. Musíš dávat všem, s nimiž se v životě setkáš. Pak nic a nikdo nebude mít moc, aby tě o něco ošidili, protože dáš-li zloději sám, nemůže ti to ukrást a proto už není zlodějem.“ (matka k Ulysseovi)
- syn Ulysses – 4 roky, zvídavý, poslušný, obdivuje svého „velkého“ bratra Homéra. Stýská se mu po otci a Markovi.
- dcera Bess – studuje na vysoké škole, velmi krásná a mezi chlapci žádaná. Pomáhá matce v domácnosti a s výchovou Ulyssa.
- syn Marek – v armádě, neustále ponořen do vzpomínek. „Myslím na otce a na matku, a na sestru Bess a na bratra Homéra a bratra Ulyssa. A myslím na Mary a na jejího otce pana Arenu. Myslín na celé sousedství, na prázdné prostranství, na kluky, na domy …“ Byl by rád, kdyby se osiřelý Tobey stal členem jeho rodiny a poznal tak kouzlo „domácího krbu“ bohatého na lásku a porozumění.
- otec Matouš – zemřel před dvěma lety.
pan Spargan – vedoucí telegrafní společnosti, snaží se Homérovi pomoci aspoň tím, že mu poskytl práci. Na škole byl mistrem Údolí.
Vilém Grogan – 64 let, telegrafista ve firmě, kde Homér pracuje. Dobrosrdečný, kamarádský, říkají mu Vilík. Rád se napije alkoholu, miluje život stejně jako zpěv a své zaměstnání. „Už kolik let mě chtěli dát do výslužby,“ křičel. „Chtějí sem dát stroje!“ (…) „Nevěděl bych, co si mám počít sám se sebou, kdybych neměl tohle zaměstnání. Myslím, že bych do týdne umřel. Pracoval jsem celý život a nemám v úmyslu teď přestat.“ (Grogan k Homérovi)
Tobey George – vyrůstal v sirotčinci, v armádě se seznámil s Markem a stali se nejlepšími přáteli. Trápí ho, že nezná své rodiče a svůj původ, a proto rád poslouchá Marka, jak vypráví o svých blízkých v Ithace – má pocit, že je součástí jeho rodiny. „Je to zvláštní věc,“ řekl Tobey. „Snad to ani nepochopíš, ale cítím, že Ithaka je i můj domov.“ (Tobey k Markovi)
Mary Arenová – Markova dívka, roztomilá, trochu dětinská.
obsah:
Homér pracuje jako poslíček telegramů, aby pomohl matce s rodinnými financemi. Často doručoval také smutné telegramy se zprávou o smrti vojáka. Když matkám mrtvých mladíků předával takový vzkaz, cítil se vždy zhnusen nespravedlností války a nevěděl, bude-li se mu v takovém světě vůbec chtít žít.
Dále kniha pokračuje kapitolami o „obyčejném životě“. Setkáváme se s Homérovými spolužáky, s jeho velkou láskou Helenou Eliotovou, která je nepochybně nejkrásnější dívkou na světě (aspoň pro Homéra), ale zároveň domýšlivou slečinkou z vyšší společenské vrstvy. Zúčastníme se běhu o mistra Údolí, kde se přihodí nepříjemnost s trenérem a podobné více či méně zásadní události, které prožívá nejen Homér, ale i dalšíí obyvatelé Ithaky.
Noční vlak se řítí napříč Amerikou. Mezi hochy a muži, kteří jsou vycvičeni pro armádu, jsou i Marek a Tobey. Během cesty spolu rozmlouvají o Markově rodině, Bess, do které se Tobey zamiloval i o strachu ze smrti ve válce a lásce k životu.
Homér odešel panu Groganovy pro kávu, který se jal přepisovat telegrafní zprávu na papír …Paní Kate Macauleyová, 2226 Třída svaté Kláry, Ithaka, Kalifornie : Ministerstvo války vám s politováním oznamuje, že váš syn Marek… Starého pána ranila mrtvice.
O něco později vystoupil z vlaku na ithackém nádraží kulhající voják. Byl to muž, který se vrátil domů do města, ve kterém nikdy předtím nebyl. Posadil se na verandu domku Macauleových a čekal až pro něho přijde jeho rodina, jeho milovaná Bess a pomůže mu dovnitř – domů.
kompozice a jazykové prostředky:
Silně autobiografický román je spíše pocitový než dějový – odráží autorovy názory na lidskost, dobrotu, lásku, ale i válku.
Román má 34 kapitol, ale v podstatě se dělí do tří částí: v první se čtenář seznamuje s Homérem a jeho rodinou a s nepříjemnými stránkami práce poslíčka telegramů. Druhá část popisuje několik celkem všedních událostí v životě lidí z Homérova okolí. A konečně třetí část se věnuje vojákům Markovi a Tobeyimu.
Dialogy nejsou jazykově složité, často se opakuje „řekl/a“, myšlenky a hlavně rady, které pronášejí postavy jsou poněkud delší a často se opakují u různých postav.
Povaha hrdinů je hodně idealizovaná – jsou maximálně dobří, milující a obětaví i přesto, že nemají dost peněz.
hodnocení:
Postavy v románu jsou hodně jednotvárné, ale je tam několik opravdu dojemných scén, které jsou dobře popsané a snadno představitelné. Román není nijak obsáhlý a dobře se čte, jenom některé „všední“ příhody byly tak všední a tak dlouze rozepsané, že se mi to ani nechtělo číst. Ale přeskočí-li člověk několik stran vůbec nic z děje mu neunikne, protože jsou často události, které proběhly dřív ještě jednou probrány v nějakém z dialogů.
ukázky:
„Kde je Marek?“
Paní Macauleyová se na chlapce podívala.
„Musíš se snažit porozumět,“ začala, pak se zarazila.
Ulysses se snažil porozumět, ale nevěděl, čemu vlastně má rozumět.
„Porozumět čemu?“ řekl.
„Marek,“ řekla paní Macauleyová, „odjel z Ithaky.“
„Proč?“ řekl Ulysses.
„Marek je na vojně,“ řekla paní Macauleyová.
„Kdy se vrátí domů?“ řekl hošík.
„Až bude po válce,“ řekla paní Macauleyová.
„Zítra?“
„Ne, zítra ne.“
„Kdy?“
„To nevíme. Čekáme.“
„Kde je tedy tatínek?“ řekl Ulysses. „Když budeme čekat, vrátí se taky domů jako Marek?“
„Ne,“ řekla paní Macauleyová, „tak jako Marek ne. Nepůjde dole po ulici, nevyjde po schodech, nepřejde pavlač a nepřijde sem dovnitř, jak chodíval.“
I tohle bylo pro chlapce příliš mnoho, a poněvadž znal jediné slovo, jež mu dávalo naději v cosi podobného pravdě a útěše, vyslovil je:
„Proč?“
„Řeknu ti něco,“ pravil starý telegrafista, „co tě možná uvede do rozpaků. A nemohl bych ti to říct, kdybych nebyl opilý. Řeknu ti tohle – buď vděčen za sebe samého. Ano, za sebe samého. Buď vděčen. Chápej, že to, co člověk je, je něco, zač může být vděčen a zač by měl být vděčen, protože, je-li dobrý, jeho dobrota není jen jeho, je taky moje a ostatních lidí. Je jenom jeho, aby ji chránil a šířil pro mne a pro každého druhého na světě. Co máš je dobré, buď za to tedy vděčen. Uvítá to každý, s nímž se dnes nebo zítra setkáš. Poznají tě v tu minitu, kdy tě spatří.“ (k Homérovi)
O N E U M Í R Á N Í
memoáry z roku 1963
Saroyan koncem 50. let kvůli finančním potížím opustil Ameriku a nějakou dobu cestoval autem po Evropě. V květnu 1959 napsal divadelní hru a za peníze, které vydělal, si pronajal v Paříži byt, kam pozval na letní prázdniny své děti. V červenci se pustil do psaní vzpomínkové knihy O neumírání.
obsah:
„Tak tedy pane S.,“ řekl novinář, „čemu vděčíte za svůj vysoký věk?“ „Neumírání.“
Kniha je souborem otázek a odpovědí na poněkud neobvyklé otázky o žití, umírání, neumírání. O spisovatelích, alkoholu, hazardních hrách, ale také o psaní – o jeho marnost i nepostradatelnosti. Vědomě odhaluje svou metodu, aby tak parodoval konvenční literární postupy a dal svým knihám nový rozměr – vypravěče vyprávějícího o způsobu svého vyprávění. Toto psaní však není intelektuální spekulací či experimentem s formou, jak tomu bývá u autorů podobných.
Celá kniha je protkána rozhovory Saroyana, jednak s novinářem z Paris Review, ale také s jeho dětmi, se čtenářem, s ním samým i s jeho vlastní smrtí, se kterou se setkal ve snu, a kterou se od sebe snaží právě psaním odehnat.
kompozice a jazykové prostředky:
Kniha má 25 kapitol, nekončí, ale vrací se ke svému začátku.
Autor volně těká od drobných příhod k úvahám a vzpomínkám.
Nestylizovaný jazyk, vulgarismy.
hodnocení:
Pozoruhodná kniha, která o autorovi mnohé prozradila. Plná zajímavých úvah a názorů.
ukázky:
„Nevím proč bych si měl odpírat to drobné blaženství, které načerpám z každé cigarety, kterou vykouřím, zvlášť z té po první kávě. Ta cigareta, ať je to ráno nebo později, ta první cigareta po spánku mě vždycky vrátí rovnou do mého života. Totiž do mého zápasu se smrtí.“
„Spisovatel začíná tím, že píše pro sebe, nejspíš z neznalosti, jak by měl psát, a aby si to buď vyzkoušel, anebo poznal, že to neumí. Já jsem například vždycky věřil, že když něco můžu číst já, může to číst i někdo jiný…“
A dcera řekla: „Ty jsi nemožný, tati. Na každého se hned vztekáš. A tak při tom vykřikuješ! Všichni nás poslouchali a koukali.“
„To je ale ošklivé, co? Tak podívejte, odteďka si choďte do kina sami. Už jsem ten film viděl, když běžel poprvé. Šel jsem jen proto, že jsem radši na blízku, když jste v takových končinách. Tady člověka obchází hrůza.“
„Okej,“ řekl syn. „Už máme na to věk chodit do kina sami…“
Dcera řekla: „Kdo je největší člověk, s kterým ses kdy setkal?“
„Já. Jenže nemůžu dost dobře říct, že jsem se sám se sebou setkal…
P R A M E N Y A L I T E R A T U R A
· William Saroyan – Odvážný mladý muž na létající hrazdě
- překlad Zdeněk Urbánek, předmluva William Saroyan, doslov Vítězslav Kocourek
- vydal Československý spisovatel, v Praze 1958
- 183 stran
· William Saroyan – Lidská komedie
- překlad Gustav Bernau
- vydala Práce, nakladatelství ROH, v Praze 1966
- 158 stran
· William Saroyan – O neumírání
- překlad Josef Schwarz, doslov Martin Hilský
- vydal Odeon, v Praze 1972
- 225 stran
· William Saroyan – Hrozny
- povídka ze sbírky Pět zralých hrušek a jiné povídky
- přeložil Zdeněk Urbánek
- vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, v Praze 1965
· http://www.cilicia.com/armo22_william_saroyan.html
· http://www.electroasylum.com/saroyan/
· http://www.kirjasto.sci.fi/saroyan.htm
· články z Městské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně
P O Z N Á M K Y
- kurzíva – citace autora nebo citace z knihy
- tzn. – to znamená
- ke stranám 3 - 5:
NÁZEV KNIHY (rok vydání)
- žánr, (Název v češtině, byla-li kniha přeložena)
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát