Sklo, keramika
Roztavená hmota vyvěrající z hlubin Země vytvoří na povrchu občas sklovitou hmotu. Hlína, kterou vysušilo Slunce se zase může proměnit v tvrdou keramiku.
Pravěký člověk si vyráběl hroty šípů z přírodní formy skla nazývané obsidián.
V přírodě se objevuje tam, kde vulkanická láva rychle zchladne.Původ vlastní výroby skla neznáme, víme však, že tuto techniku využívaly již civilizace ve východním Středomoří asi kolem roku 3000 př.n. .l.
Okolo roku 1500 př. n. l. vyráběli Egypťané láhve a vázy tak, že roztavili sklo a vytahovali z něj tenké proužky, které poté kladli na železnou tyč a ovinovali je kolem jádra, které bylo tvořeno hlínou a pískem. Někdy toto jádro naopak do roztaveného skla ponořovali.
Asi kolem roku 100 př. n. l. došlo ve výrobě skleněných nádob a ornamentů k obrovské revoluční změně. Objevila se totiž nová technika – vyfukování skla. To znamenalo, že se železná trubka namočila jedním svým koncem do roztaveného skla, které bylo druhým koncem trubky vyfukováno ven. Pokud se sklo vyfukovalo do předem připravené nádoby, mohl tento vyfukovaný předmět tehdejší sklář tvarovat.
Při normální pokojové teplotě má sklo stejné vlastnosti jako pevný materiál, ale technicky je to však kapalina, která bývá označována jako„superochlazená“. To znamená, že i když je teplota skla menší, než teplota jeho tuhnutí, podrželo si sklo některé vlastnosti kapaliny. Například stejně jako normální kapaliny i sklo teče, přestože k tomu dochází opravdu hodně pomalu. Důkazem jsou například velice staré budovy, které mají tabulky skla dole silnější než nahoře, protože prostě trochu skla steklo časem dolů.
Jestli bude sklo při normální teplotě kapalinou nebo pevnou látkou záleží na rychlosti, kterou směs přísad sklářské taveniny tuhne. Když tavenina tuhne pomalu, stane se pevnou neprůhlednou látkou s krystalickou strukturou. Rychlé ochlazení ale zabraňuje krystalizaci a vytvoří průhledný materiál, který známe jako sklo.
Pro výrobu typického lahvového skla se používají následující suroviny: 50% tvoří písek (křemen nebo kysličník křemičitý), 16% soda (uhličitan sodný), 12% vápence (uhličitan vápenatý), 18 %odpadní sklo (drcené skleněné střepy) a 4 % ostatní materiály. Směs se zahřívá v peci o teplotě 1500°C a sklo roztavené v červenou žhavou hmotu se vpravuje po dávkách do stroje na výrobu lahví. Vyrobené sklo se přibližně skládá z 72% křemene, 15% kysličníku sodného, 10% kysličníku vápenatého a 3% tvoří ostatní látky. Tento materiál je známý jako sodnovápenatokřemičité sklo.
Sklo má mnoho předností, lehce se tvaruje, nerezaví, jeho výroba je levná a může být recyklováno.
Keramický průmysl se vyvinul z výroby jílových cihel sušených na slunci. V současnosti je z keramiky vyráběna široká paleta stavebních a žáruvzdorných materiálů, dekorativních předmětů a sanitárních výrobků.
Cihly a střešní tašky je možné vyrábět přímo ze surové hlíny, ale výrobky jako je stolní porcelán se vyrábějí z pečlivě čištěných a namíchaných směsí hlinek. Po namíchání je materiál snadno tvarovatelný. Po vypálení ve vypalovacích pecích při teplotách 600°C až 1600°C se stává tvrdým, stabilním a odolným vůči chemikáliím. Pro cihly a střešní tašky je tímto krokem výrobní proces ukončen, ostatní výrobky procházejí dalším vypalováním, při kterém se používá nepórovitá glazura a někdy výzdoba.
Keramiku lze rozdělit do dvou skupin: materiály, které se tvarují před zahříváním, jako jsou hrnčířské výrobky a cihly,a materiály, které se tvarují po tepelném zpracování, jako např. cement.
Použitá literatura: Svět poznání
Rodinná encyklopedie (Ikar, 1995)
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát