DRAMA OD POČÁTKŮ DO KONCE 19. STOLETÍ
· drama je syžetový žánr zaměřený především na jevištní předvádění, děj je podáván aktuální přítomnou formou a prostřednictvím dialogu (výjimečně i monologu), námětem bývá vyhrocený konflikt, člení se na jednání, oddělená přestávkou (akty), na scény (výměna jednajících osob) a výstupy (změna počtu osob), hlavní žánry jsou tragédie a komedie
Antická literatura – řecké drama – z obřadních her (oslava boha Dionýsa), 1 herec a chór (sbor), pak 2-3 herci (vždy muži)
· tragédie – AISCHYLOS – náměty z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů, např. ORESTEIA (Orestés povinen pomstít
smrt svého otce Agamemnóna, tj. zabít svou matku)
SOFOKLÉS – ANTIGONA – plní mravní příkaz – pohřbí přes zákaz bratra Polyneika, odsouzena ke kruté smrti
KRÁL OIDIPUS – hlavní hrdina trestán za činy, jichž se dopustil nevědomky
EURIPIDÉS – kritický poměr k mýtu, zájem o skutečné lidi, téma lásky, psychologie ženy, MÉDEA, ELEKTRA
zavádí na scénu „ deus ex machina “ – nadpřirozený zásah božstva, náhlé nemotivované řešení
- znaky antické tragédie – čerpá z mytologie (téma), hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí, konflikt se
silnějšími (osud, bohové, společenské zákony) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale
mravně vítězí), forma – verš, existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění), jednota času, děje a
místa, děj se nečlení na dějství, spojení mluveného slova, zpěvu, tance
· komedie – ARISTOFANÉS – JEZDCI, MÍR, ŽÁBY – řeší aktuální politické otázky, názory, kritika přetvářky, podlosti
· znaky antické komedie – veselohra, komický účinek, zesměšňuje jevy života, šťastný, smírný konec, útok na politické poměry,
soudobou morálku, nevázaný žert, dialog
· helénistické období - tzv. „ nová komedie “ – MENANDROS
Římská literatura
· komedie – PLAUTUS – vliv Menandra, čerpá ze života obyčejných lidí (otroci, vojáci, milenci)
KOMEDIE O HRNCI (o lakomci, vliv na Moliera), PSEUDOLUS (o prohnaném otroku)
Středověk – objevuje se náboženské drama – mysterie (hry pašijové – o Kristově utrpení) a miracula (zázračné hry)
- souběžně vzniklo i drama světské – sotie (hry satirického zaměření)
Renesance – Anglie – WILLIAM SHAKESPEARE – světový dramatik, básník, autor asi 36 her
· historické hry - z dějin antických, anglických, francouzských - JULIUS CAESAR, JINDŘICH VI.
· komedie ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, zvláště energické, optimistické ženy
· tragédie – HAMLET KRALEVIC DÁNSKÝ – rozpornost hrdiny, touha uskutečnit ideály x pocit
povinnosti potrestat zlo – touha po činu, ale nerozhodnost, úvahy o smyslu života, lidské
existence, pochybnosti
OTHELLO – typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
ROMEO A JULIE – o nešťastné lásce dvou mladých lidí (Monteci a Kapuletové), boj o právo
člověka na lásku, život, samostatné určení osudu
· znaky jeho dramat – neomezenost lásky, času, místa, obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností,postavy žen a lidové postavy, příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda, komické prvky nejsou ostře rozděleny od tragických, jazyk veršovaný se střídá s prózou, lidový jazyk, vliv antického dramatu trvá (existence chóru), motivy řeckého bájesloví, blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš
Španělsko – MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA, LOPE DE VEGA – OVČÍ PRAMEN
Baroko – Španělsko – PEDRO CALDERÓN DE LA BARCA – autor filosofických her – ŽIVOT JE SEN, LÉKAŘ SVÉ CTI
Klasicismus – Francie – tragédie – PIERRE CORNEILLE
· CID – základní konflikt : povinnost a čest x cit a láska, Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu, vznešenost a odvaha) x Xiména (přes lásku k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce)
· alexandrin – rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá a 13slabičným veršem Jean Racine
· FAIDRA – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi, důraz na psychologii postav
komedie – MOLIERE
· klasik světové komedie, kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem, smírné řešení konfliktu, hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků), politická satirická hra
· TARTUFFE – na pokrytectví a církev, hlavní postavy : bohatý měšťák a důvěřivý slaboch Orgon, bezcharakterní a zištný pokrytec a podvodník Tartuffe („ svatoušek “), Klerantes – prozíravý bratr Orgonovy ženy
· jazyk – verš i próza, prostá mluva, kritika záporných lidských vlastností
· LAKOMEC – lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno
· DON JUAN – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti
· MISANTROP – nepřítel lidí, kritika vypočítavosti šlechty
· ZDRAVÝ NEMOCNÝ – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví lékařů
Itálie – tzv. commedia dell´arte – národní veselohra, všední problémy zachyceny ironicky, výstižně zobrazeno měšťanské prostředí, herci
měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali, dialog doplňován pantomimou, stále stejné postavy (masky)
CARLO GOLDONI – POPRASK NA LAGUNĚ, MIRANDOLINA
Preromantismus – Německo – JOHANN WOLFGANG GOETHE – vrchol tvorby – dvojdílná filosofická báseň v dramatické podobě
FAUST
· tradiční námět : pověst o doktoru Faustovi, který prodal v touze po poznání s štěstí svou duši ďáblu
· nová umělecká podoba i smysl : Faust postaven mezi dobro a zlo, původně rebelant proti starým konvencím a zaostalosti se mění na představitele činorodého lidstva (chce dobývat pravdu a přetvářet svět) hledá cesty k cíli i přes utrpení, nachází smysl života v aktivitě pro dobro lidstva, Mefistofeles – skepse
· IFIGENIE NA TAURIDĚ, TORQUATO TASSO
FRIEDRICH SCHILLER – v popředí problematika svobody člověka, odpor k pokrytectví
· drama LOUPEŽNÍCI – Karel Moor – hraběcí syn, připraven intrikami bratra o otcovu důvěru, snoubenku i dědická práva – touží pomstít se, odčinit křivdy (jako vůdce loupežníků), ušlechtile motivované buřičství, jeho činy hraničí se zločinem, bojuje za svobodu, proti pokrytectví, útlaku, konservativismu, zištnosti, despotismu
· DON CARLOS
Anglie – LORD BYRON – filosofické drama MANFRED, KAIN
PERCY BYSSHE SHELLEY – titánský vzdor v ODPOUTANÝ PROMÉTHEUS
Francie – VICTOR HUGO – CROMWELL
Rusko – PUŠKIN – historické drama BORIS GODUNOV
Realismus – Francie - v divadle docházelo k rozvoji společenských her
· tendence k realismu
o se začala projevovat u francouzského dramatu od 60. let – ALEXANDER DUMA ML. – DÁMA S KAMÉLIEMI
o vrcholila ve skandinávském a ruském dramatu -
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV – zakladatel lyrického a psychologického dramatu
· lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici,
dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny
perspektivy šťastného života
· drama RACEK, STRÝČEK VÁŇA, TŘI SESTRY, VIŠŇOVÝ SAD
· autor. účast s lidským osudem, pochopení pro smutek, různé vrstvy ruské intelig. – rozčarování životem, diskuse o lepším světe
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL – komedie ŽENITBA, HRÁČI, REVIZOR
HENRIK IBSEN – Nor (Peer Gynt), obžaloba měšťácké morálky – OPORY SPOLEČNOSTI, NORA, NEPŘÍTEL
LIDU, symbolismus – STAVITEL SOLNESS, HEDDA GABLEROVÁ, KDYŽ MY MRTVÍ
PROCITNEME
ČESKÉ DIVADLO
· drama je jedním z literárních žánrů, které výrazně ovlivnily kulturní život v českém prostředí
· počátky českého dramatu sahají do konce 12.století a jsou náboženského původu
· v některých klášterech se dramatizovaly latinské texty evangelií, postupně se předvádění účastnily i osoby světské
Vznik česky psané literatury – počátky dramatu – MASTIČKÁŘ – zlomek velikonoční hry (latinský podklad), fraška
- námět : 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat tělo Kristovo
- obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků
- postavy : mastičkář Pustrpalk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín (lidový, výřečný – vychvaluje léky)
- charakteristika jazykem (knižní x hovorový, až vulgární)
- střídání veršů českých a latinských – makaronismy
· v dalších staletích se české drama většinou rozvíjelo jako žánr pololidový, který si lid dále adaptoval a udržoval
· asi v polovině 17.století se objevilo divadlo loutkové, nejstarší repertoár tvořily hry s mezinárodními náměty
· O FAUSTOVI, O DONU JUANOVI, nejznámějším českým loutkářem byl MATĚJ KOPECKÝ
· zajímavým dramatickým činem byly dramatické pokusy KOMENSKÉHO, které měly zaměření didaktické a měly prohloubit znalost latiny u žáků, napsal soubor her SCHOLA LUDUS
· v polovině 18.století vzniká nový dramatický druh – lidová hra se zpěvy, lidové drama vytváří nový druh – hru dobrodružnou
· KOMEDIE O TURECKÝ VOJNĚ
Národní obrození – počátky obrozeneckého divadla – působivost mluveného slova
· úkol – zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce, vytvořit české hry, vliv na národní uvědomování lidu
· první scény – v Kotcích, ve Stavovském divadle – česky se hrálo jen výjimečně, ve Vlasteneckém divadle – Bouda – na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí)
DIVADLO – v počátcích NO určeno spíše lidovému divákovi (mluvené slovo silnější než psané)
· od r. 1738 – stálé německé divadlo v Kotcích – 1. česká hra – KNÍŽE HONZÍK z r. 1771
· od r. 1783 – německé Stavovské divadlo – později se zde hrálo česky
· 1. českým divadlem – Bouda na Václavském náměstí (pův. Koňský trh) v letech 1786 – 89 – generace v čele v V.Thámem
· přechodně se české hry uváděly také v divadle U hybernů
· VÁCLAV THÁM (1765 – 1816) – herec, autor her, překladatel, dramaturg, náměty čerpal z českých dějin
- VLASTA A ŠÁRKA, BŘETISLAV A JITKA
· PROKOP ŠEDIVÝ (1764 – 1810) – oblíbený autor frašek z pražského prostředí, MASNÉ KRÁMY, PRAŽŠTÍ SLÁDCI
· K. I. THÁM … = „ vlastenci z Boudy “
DIVADLO – 20. léta 19. století – rozkvět českého divadla, ve Stavovském divadle se hraje česky
· JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK – ujal se vedení ochotnického souboru, ze kterého se stal soubor profesionální, dramaturg
- své komedie situuje na český venkov nebo do menších měst, veselohra ČECH A NĚMEC, též
historické hry OBLEŽENÍ PRAHY OD ŠVÉDŮ, BŘETISLAV I.,…
· VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792 – 1859) – představuje vrchol dramatické tvorby 20. let 19. století, psal hry
rytířské, historické, pohádkové i hry ze současnosti
DIVOTVORNÝ KLOBOUK, ROHOVÍM ČTVERROHÝ, KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST – komické, satirické hry ze současnosti
BLANÍK, JAN ZA CHRTA DÁN – historické hry, čerpá z kronik
TOČÍK, PŘÍCHOD KARLA IV. DO ČECH – též průkopníkem ve vývoji preromantické prózy
· JOSEF KAJETÁN TYL – dramatik – vlastenec, divadlo má vychovávat k vlastenectví, žák Klicperův, zakladatel moderní
české dramatiky, novinář, prozaik, režisér a šéf ochotnické skupiny
FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÁ HNĚV A ŽÁDNÁ RVAČKA
– hra se zpěvy (písňové texty nepodléhaly cenzuře), fidlovačka = ševcovská slavnost, závěrečná
píseň slepého houslisty Mareše „ Kde domov můj “ – národní hymna, hudba František Škroup
30. léta – Tyl se věnuje novinářské činnosti – zakládá časopis Květy, Vlastimil, Selské noviny – redaktor a
kritik, národně buditelská činnost ( píše vlastenecké články )
1834 – 37 působí v Kajetánském divadle, 1846 dramaturg českých představení ve Stavovském divadle
1. – soudobé hry ze života – PANÍ MARJÁNKA MATKA PLUKU ANEB ŽENSKÉ SRDCE, PRAŽSKÝ
FLAMENDR, PALIČOVA DCERA, BANKROTÁŘ, CHUDÝ KEJKLÍŘ
2. – dramata s historickým pozadím – JAN HUS – politické, vlastenecké drama, Hus = současný člověk,
který bojuje za pravdu a češství
KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘI – soc. drama, horníci proti mincmistrovi = Němec, Češi proti Němcům
KRVAVÉ KŘTINY ANEB DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ
3. – báchorky a pohádky – STRAKONICKÝ DUDÁK, TVRDOHLAVÁ ŽENA, JIŘÍKOVO VIDĚNÍ,
ČERT NA ZEMI, LESNÍ PANNA
STRAKONICKÝ DUDÁK – dramatická báchorka opěvující lásku k vlasti, milostnou, mateřskou
postavy – Švanda, Kalafuna + Kordula, Dorotka, hajný Trnka, Koděra, Vocilka –
průvodce, princezna Zulika, princ Alamir, královna víl Rosava – hovoří ve
verších
Tylova próza – historické povídky – DEKRET KUTNOHORSKÝ, ROZINA RUTHARDOVA
vlastenecké - ROZERVANEC
§ záměr – oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví, varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
· úsilí o další rozvoj českého divadla představuje v 2.polovině 19.stol. snaha vybudování stálého českého divadla
· roku 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, prvním představením byla Hálkova historická tragédie KRÁL VUKAŠÍN
· významným činem bylo uvedení her Shakespeara
· významné hry od FR. JEŘÁBKA SLUŽEBNÍK SVÉHO PÁNA, veselohry ZKOUŠKA STÁTNÍKOVA, SVĚTA PÁN V ŽUPANU od EMANUELA BOZDĚCHA
· roku 1868 byl položen základní kámen Národnímu divadlu, generaci, která ho vyzdobila se říká Generace Národního divadla a byli to malíři (M. Aleš, F. Ženíšek, V. Brožík, V. Hynais), sochaři (J.V. Myslbek, B. Snirch) a další
· bylo dokončeno roku 1881, ale téhož roku vyhořelo, definitivně bylo otevřeno roku 1883 a stalo se střediskem českého divadelního života
· skladatelé – Bedřich Smetana – je považován za tvůrce české národní hudby a české opery - BRANIBOŘI V ČECHÁCH,
PRODANÁ NEVĚSTA – obe libreta vytvořil Karel Sabina, DALIBOR, LIBUŠE – opera
zahajující operní představení v ND, DVĚ VDOVY, HUBIČKA, TAJEMSTVÍ, ČERTOVA
STĚNA – tři poslední libreta vytvořila Eliška Krásnohorská
· Antonín Dvořák – JAKOBÍN, ČERT A KÁČA, RUSALKA
· Zdeněk Fibich – tvůrce moderního scénického melodramatu, HIPPODAMIE, vycházející z textu J. Vrchlického, opery
NEVĚSTA MESSINSKÁ, ŠÁRKA
Lumírovci – JAROSLAV VRCHLICKÝ
- dramata – z českých dějin – komedie – NOC NA KARLŠTEJNĚ – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad,
RABÍNSKÁ MOUDROST (Rudolfínská Praha)
tragédie – trilogie BRATŘI, DRAHOMÍRA, KNÍŽATA
z cizí historie – tragédie – souhrnný název HIPPODAMIE, trilogie – melodram Z. Fibicha, čerpá z řecké mytologie
- NÁMLUVY PELOPOVY, SMÍR TANTALŮV, SMRT HIPPODAMIE
komedie – V SUDU DIOGENOVĚ, POMSTA CATULLOVA
renesance – SOUD LÁSKY
JULIUS ZEYER - drama – RADÚZ A MAHULENA – královna Runa nepřeje lásce mladých lidí, mstí se, končí to
šťastným setkáním obou milenců, na Slovensku, melodrama – J. Suk
Realismus – LADISLAV STROUPEŽNICKÝ – veselohra NAŠI FURIANTI – z jihočeské vesnice, zápletka, spor o to, kdo má být ve
vsi ponocným, autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici, složité charaktery
postav, jejich furiantství ( starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha,
poznali svět – životní moudrost ), veselohry ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK, PANÍ MINCMISTROVÁ
GABRIELA PREISSOVÁ – otřesné tragédie ze slovácké vesnice – GAZDINA ROBA, JEJÍ PASTORKYNA
· lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím, psychologická kresba postav, hudební zpracování : Foerster – opera Eva, Janáček – Její pastorkyňa
ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVÉ – realistická tragédie MARYŠA ( 5 jednání ) – ze slovácké vesnice, obraz sociálních
rozdílů, úloha peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě
· Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou ( věková nerovnost, ale majetek ) x citový vztah Maryšin k chudému Franckovi
· kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie : expozice ( základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno ), kolize ( Maryšin odpor k sňatku ), krize ( Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno ), peripetie ( Maryšino rozhodnutí ), katastrofa ( Vávrova smrt )
· funkce slováckého nářečí : charakteristika postav a prostředí
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát