Fantazie

Slovo fantazie pochází z řeckého phantasma (resp. phasma) znamenajícího zjev, obraz; český ekvivalent prezentuje slovo obrazotvornost. Fantazie je psychická funkce. Provází lidské myšlení od samého vzniku lidstva. Básník Hölderlin řekl, že „člověk je bohem, když sní, a žebrákem, když přemýšlí“. S. L. Rubinštejn ji charakterizuje jako „odklon od minulé skutečnosti…, přetváření daného a vytvoření nových obrazů na této základně“, přičemž „nové obrazy jsou také produkty tvořivé činnosti člověka a jejím pravzorem“. Podle Ph. Lersch fantazie začíná již tehdy, jestliže vyprávěním pomáháme někomu utvořit si názor o objektu, který nikdy neviděl. Obecně lze říci, že fantazie je zvláštním druhem představivosti, je to dispozice a proces, který lze od procesu představování těžko odlišit.

J. Viewegh velmi přesně vymezuje funkce fantazie takto: 1. primární funkcí je odpoutat se od skutečnosti, dosáhnout odstupu od ní a vytvořit subjektivně pojatou protiváhu skutečnosti“, 2. sekundární funkce, tvořivá, spočívá ve „vytvoření alternativního objektu“, „fantazijního modelu skutečnosti“, a má tak „budovat mosty mezi tím, co je, a tím, co má být, a dokonce i mezi tím, pro co doposud ve světě reality není žádných předpokladů“.

Různí autoři rozlišují různé druhy fantazie. Například Ph. Lersch rozeznává fantazii hrovou, fantazii přání a strachu, fantazii plánující a tvořivou (reálnou). Za zvláštní druh fantazie jsou pokládány sny.

Klasické třídění fantazijních obsahů podal Th. Ribot, rozlišuje. 1. plastickou či také materiální fantazii, mající blízko ke skutečnosti, protože se v ní objevují volná spojení s reálnými věcmi a jevy, 2. fantazii difluující, která je výrazně vnitřní a odlišná od skutečnosti, 3. mystickou, která vychází ze symbolického myšlení, 4. vědeckou, která, s výjimkou matematiky, spočívá v domýšlení, 5. praktickou a mechanickou, mající za předmět fyzické objekty,

6. komercionální neboli obchodní fantazii a 7. utopickou, která vyjadřuje to, co má být. Je to klasifikace dosti sporná, která se neujala, protože pojem fantazie je tu užíván dosti volně. Fantazii v tom smyslu, který zde byl výše uveden, reprezentuje Ribotova „difluující fantazie“, jejíž formou je zejména  umělecký symbolismus a tvorba mýtů. Je to jakási fantazie o sobě, tvořící „emoční abstrakta“ jak protiklad racionální abstrakce.

E. Kliner rozlišuje jen fantazii volnou a projektivní. Kritérium projekce je velmi subjektivní, závislé často na zkušenostech a intuici klinických psychologů, kteří se pokoušejí provokovat projekce pacientů speciálními psychodiagnostickými testy.

Podle Aristotela zprostředkovává fantazie spojení mezi vnímavou a myslící složkou duše, ale teprve v jistých ezoterních systémech je zdůrazněno, že některé formy fantazie, nebo spíše jejich produkty, symboly, umožňují rozšíření diskursivního myšlení, resp. jeho kvalitativní zvrat k imaginárnímu a k transcendentálnímu (tzn. prafantazie, nazírání metafyzického prostřednictvím archetypických obrazů).

Podle Loesera a Schulzehoi má fantazie svou vlastní „logiku“, která se ovšem liší od principů klasické logiky. Tato „logika fantazie“ spočívá v tom, že se staré myšlenkové struktury restrukturují.

Principy fantazijní činnosti vysvětlují fantazijní práci s obrazy (imaginaci) a fantazijní myšlení uplatňující zejména v tvorbě pohádek a mýtů. Přesněji řečeno, vysvětlují jen vznik fantazijních forem v těchto obou základních dimenzíc fantazie. Za základní principy imaginace se pokládají:

- aglutinace: spojování znaků jednoho předmětu se znaky jiného předmětu (např. kentauři, mytické bytosti thesalských a arkadských lesů s hlavou, trupem a horními končetinami lidskými a s částmi trupu a nohama koňskýma)

- kombinace: v podstatě totéž co aglutinace, tj. kontaminace znaků, avšak u jediného objektu (např. mytický trojhlavý pes Cerberus; Kyklopové - obři s jediným okem uprostřed čela)

- schematizace: vyloučení nepodstatných znaků a redukce objektu na základní podobu, zdůrazňující charakteristické rysy objektu (např. známé „ruské panenky“)

- stylizace: v podstatě totéž co schematizace, s tím rozdílem, že charakteristické znaky objektu nejsou jen zvýrazněny, ale transformovány do určitých zkratek, jsou geometrizovány apod. (např. stylizace ptáků a květin v lidové výtvarné tvorbě)

- zvětšování a zmenšování objektů (pohádkové postavy obrů a trpaslíků)

- transdukce: převedení určitého objektu na jiný objekt, který je schematicky upraven tak, aby mu odpovídal některými podstatnými znaky (např. keramika ve formě lidských obličejů, zvířecích postav apod.)

Za základní principy fantazijního myšlení (někdy označovaného také jako magické myšlení) se pokládá:

- synkretizace: spojování různých myšlenkových prvků v nové celky bez dostatečného rozlišování detailů (např. literární tvorba A. Kubina a některých surrealistů)

-symbolizace: předmětu se připisuje nějaký zvláštní význam, objekt něco zastupuje, symbolizuje (např. „zelený had“ v Goethově stejnojmenné pohádce)

- animismus: neživé předměty jsou pokládány za živé, resp. jsou antropomorfizovány (např. kouzelné mluvící zrcadlo)

- magismus: na místo příčinných vztahů jsou dosazovány okultní souvislosti, je imaginována existence okultních bytostí a sil (např. magický vliv předmětů z pyramid; „Obraz Doriana Graye“ O. Wilda; víra v existenci démonů, fantomů atd.))

Sen je velmi charakteristickým produktem fantazie, který má svůj původ v nevědomí; je definován jako „duševní stav, v němž za prahem usnutí je něco uvědomováno“

(H. Gottschalk), nebo prostě jako obsah vědomí vystupujícího během spánku. S. Freud vyslovil myšlenku, že sen je halucinačním splněním neuspokojeného přání a vytvořil celou teorii snů, která má psychodiagnostický význam, neboť „výklad snů je královskou cestou nevědomí“. Týká se to však jen některých snů, neboť existují také sny, které jsou, jak bylo prokázáno empiricky, jen reakcí na vnější podněty působící na spáče nebo reakcí na fyziologické změny v jeho organismu (např. na určité chorobné stavy, poruchy tělesného metabolismu apod.). Tak například H. Hollingworth stimuloval spící osoby různými způsoby a vyolával u nich sny, jejichž obsahy korespondovaly s povahou stimulace: např. stimulace určitou vůní vyvolávala u spáče sen, že vstupuje do parfumerie. K. Dunlap upozornil na to, že sny mohou být také okamžitou reakcí na spontánní svalovou činnost probíhající během spánku; např. sny o pádu mohou být důsledkem mimovolného stahování svalstva v oblasti hráze, které se stahuje při skutečném pádu, avšak existuje též výklad, že sen o pádu je vyvoláván úzkostí a svalové stahy jsou jen doprovodným jevem. Se sny experimentoval již M. Vold, který různými podněty vyvolával u spících osob různé sny. Někdy mohou být sny prostým pokračováním denních zážitků, tedy jakousi perseverací emociogenních událostí.

Teorie snu v dějinách kultury. Téma snu prostupuje dějinami celého lidstva, objevuje se ve všech kulturách a vždy je akceptováno něčím záhadným, tajemným. Sny jsou chápány jako „poselství bohů“ a ve Starověku existovaly chrámy, kde se lidé ukládali ke spánku, aby jim bohové seslali sny, v nichž by našli odpovědi na otázky, které sikladli, především zřejmě takové, které se týkaly budoucnosti.Proto byly sny spojovány s předvídáním budoucnost, zejména u starých Babyloňanů a Chaldejců (vykládání snů bylo nazýváno „chaldejským uměním“). Vznikaly snáře, jakési slovníky pro výklad snů, vysvětlující, co ten který sen znamená. v Britském muzeu je fragment papyru z let 2000-1785 př.n.l., který je nejstarším známým snářem. Z Bible je znám příběh Josefa, který vykládal úspěšně faraonovy sny.