I. Úvod
Lidé se často zamýšlí, proč jejich společnost funguje určitým způsobem. Vždy je to následkem historických událostí, jež společnost více či méně ovlivňují. Jednou z nejdůležitějších událostí, které zásadně ovlivnily dění v naší zemi, v Evropě a vůbec po celém světě až do dnešních dnů, byla 2. světová válka. Ta působí hlavně jako odstrašující případ a povzbuzuje spolu s 1. světovou válkou vědomí, že třetí takovou válku by lidstvo stěží přežilo, už kvůli technickému pokroku. Toto hrůzné období ale zanechalo na společnosti četné následky, jež si obyčejný člověk mnohdy příliš neuvědomuje.
Náš projekt se bude zabývat tím, jak probíhala 2. světová válka hlavně u nás, v tehdejším Československu. Zaměříme se na to, jak na tehdejší události lidé reagovali a jaký na ně měl vliv protektorátní režim. Proto ale musíme znát velmi mnoho událostí a spojitostí, musíme sáhnout mnohdy až hluboko do minulosti a uvést velké množství faktů. Z toho důvodu vám nejprve nabízíme výpis dějin 2. světové války.

II. Události před Mnichovem
Německo bylo po 1. světové válce velmi omezeno, např. zákazem vlastnit armádu a jakékoliv ozbrojené složky. První známkou návratu k velmocenství Německa byly Locarnské dohody roku 1925, které garantovaly západní hranice Německa, ne však už ty východní. S nástupem Adolfa Hitlera k moci ohrožení celé Evropy a hlavně tehdejšího Československa rostlo. Německo už v roce 1933 ze Společnosti národů (OSN), fašistická Itálie v čele s Musolinim posilovala své pozice v Rakousku a Maďarsku. V Jugoslávii a Rumunsku se dostaly k moci královské diktatury.
V roce 1935 Hitler, povzbuzen pasivitou Británie a Francie i zlepšením vztahů s Musolinim, kterému dal volnou ruku k přepadení Habeše, vypověděl Locarnské dohody a na jaře 1936 vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Francie reagovala jen formálním protestem. Německo-italské spojenectví bylo také upevněno oficiální smlouvou. Evropa v té době nebyla připravena na válku a nikde krom Německa a jeho spojenců neprobíhaly přípravy či zbrojení. Lidé měli panickou hrůzu z další světové války a byli proto ochotni raději ustupovat Hitlerovi. Navíc si nikdo nedokázal připustit, jak špatná situace skutečně je.
Kruh okolo ČSR se začal uzavírat po připojení Rakouska (anšlus) roku 1938. Hitler navíc veřejně prohlásil, že je třeba vyřešit problém sudetských Němců, tj. Němců žijících v našem pohraničí. Prohlásil, že „osvobodit 10 milionů němců žijících v zahraničí lze pouze připojením českého pohraničí k Německu. Británie a Francie nebyly ochotny riskovat vojenské střetnutí s Hitlerem kvůli problémům střední Evropy.

III. Mnichov a rok 1939
Na základě Hitlerových požadavků, sdělených britskému premiérovi N.Chamberlainovi na schůzce v Berchtesgadenu, vypracovala francouzská vláda plán na podstoupení pohraničního území ČSR. Vláda souhlasila teprve po silném nátlaku britského i francouzského vyslance v Praze na E.Beneše, tehdejšího prezidenta. Zpráva o tom vyvolala v českých městech mohutné demonstrace a druhý den ráno vláda odstoupila. Chamberlain se sešel s Hitlerem podruhé v Bad Godesbergu, aby mu oznámil, že ČSR podmínky přijalo. Nyní už ale Hitler žádal i o splnění územních nároků v Maďarsku a Polsku. Nová česká vláda přijala Hitlerovy nové podmínky za nepřijatelné a vyhlásila všeobecnou mobilizaci.
Z iniciativy britské i americké diplomacie a podnětu Musoliniho se tak sešla 29.září 1938 v Mnichově konference zástupců velmocí Británie, Francie, Itálie a Německa k jednání o Hitlerových požadavcích. Zástupci Československa nebyli přizváni. Diktátem evropských velmocí bylo Československu nařízeno v 10 dnech podstoupit pohraničí Německu. Jedinou alternativou pro ČSR by v případě neuposlechnutí při tehdejší národní situaci, nereálnosti pomoci ze strany SSSR a nespolehlivosti dosavadních spojenců byla osamocená válka s Německem, kterou by ČSR spolehlivě prohrála. Proti 3,5 milionové armádě Německa by stálo pouze půl milionu Čechů. To vše, spolu s hrozbou útoku z polské a maďarské strany, dovedlo E.Beneše 30.září 1938 k demobilizace a k přijetí nadiktovaných podmínek.
Strategické a hospodářské zmrzačení republiky připravilo cestu k její úplné likvidaci v březnu roku 1939, kdy byly české země okupovány německou armádou a po pádu Pražského hradu jako Protektorát Čechy a Morava začleněny do nacistické Velkoněmecké říše. Ve Slovensku vznikl formálně samostatný klerofašistický stát, satelit Německa.

IV. Druhá světová válka v Evropě
Obecně uváděným začátkem 2. světové války je den 1.září 1939, kdy ve 4,45 hodin ráno vtrhla německá vojska do Polska. Učinila tak bez formálního vyhlášení války. Hitler se až do posledního okamžiku pokoušel rozsáhlou propagandou izolovat Polsko od západních mocností. Doufal, že se tak vyhne válce na dvou frontách. Proto dal zinscenovat četné “polské provokace” a “narušení hranic”, které se měly stát záminkou k německému “protiútoku”. Světová veřejnost se už však nenechala klamat. 3.září vyhlásila Francie a Velká Británie Německu válku, konečně dohnáni okolnostmi k činu. Během jejího téměř šestiletého trvání stoupl počet protivníků Německa na 51; postupně se k nim přiřadily i státy, které byly zpočátku německými spojenci (Itálie 1943, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko v roce 1944). Válku, jež začala německým útokem na Polsko, lze rozdělit v zásadě do čtyř fází:
1. “Evropská válka” (1939-1941), jež začala bleskovým tažením německé armády proti Rakousku, Polsku, Dánsku, Norsku, Belgii, Lucembursku, Holandu a Francii. Tyto rychlé úspěchy přiměly Itálii v červnu 1940 ke vstupu do války. V polovině roku 1940 se těžiště začalo přesouvat na východ, především pak na Balkán (Jugoslávie a Řecko), ale také do severní Afriky. Zamýšlenou invazi na britské ostrovy byl Hitler nucen odložit.
2. K rozšíření “evropské války” na světový konflikt došlo v r. 1941. K tomuto rozšíření vedly především dvě události: už od prosince 1940 intenzívně připravovaný německý útok na Sovětský svaz (22. června 1941) a překvapivý útok japonského letectva na americkou flotilu v Pearl Harboru (7. prosince 1941), na základě něhož vstoupily USA do války. Tato fáze války skončila koncem roku 1941, kdy ztroskotal Hitlerův plán porazit Sovětský svaz bleskovým tažením.
3. Během třetí fáze přešla strategická iniciativa do rukou antihitlerovské koalice (Velká Británie, Sovětský svaz a Spojené státy americké). Na východní frontě ztratil Hitler u Stalingradu (leden 1943) téměř čtvrt miliónu mužů. Britské letectvo zahájilo kobercové bombardování německých měst (březen 1942). Tyto a další události spolu s porážkou Japonců v námořní a letecké bitvě u Midwaye (červen 1942) přivodily zásadní zvrat ve vývoji války. V listopadu 1942 byla italsko-německá vojska donucena k ústupu v severní Africe a v květnu 1943 museli Němci výrazně omezit ponorkovou válku v Atlantiku. Vítězná hlášení z prvních let nahradila nyní v Německu hesla o nutnosti vytrvat, vyhlášení “totální války” a důvěra v Hitlerovy “zázračné zbraně”. Itálie ale již po pádu Benita Mussoliniho v červenci 1943 změnila frontu.
4. Vyloděním Spojenců v Normandii (D-Day, 6. června 1944) začala poslední fáze druhé světové války, na jejímž konci čekala Německo a Japonsko naprostá porážka.

Německo bylo hospodářsky i vojensky zcela na konci svých sil. Bezpodmínečná kapitulace zbytků německých vojsk (7.-8. května 1945) byla neodvratná. Ukončení války v Asii ovšem předcházela její druhá, nejstrašnější kapitola (po nacistickém holocaustu na židovském národě, jemuž v nacistických vyhlazovacích táborech padlo za oběť více než 5 miliónů Židů).
6. srpna 1945 dal americký prezident Harry S. Truman souhlas ke svržení atomové bomby na japonské přístavní město Hirošimu. Tato akce stála život 115 tisíc lidí. O tři dny později dopadla druhá atomová bomba na Nagasaki, vyžádala si zde více než 80 tisíc mrtvých. Kolik lidí zemřelo do dnešní doby na následky ozáření, dodnes nikdo nevyčíslil. Japonské císařství bezpodmínečně kapitulovalo. 17. července až 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád vítězných mocností – Sovětského svazu (J.V. Stalin), Spojených států amerických (H.S. Truman) a velké Británie (W. Churchill, po něm C. Atlee), která projednala způsob řešení výsledků války a věnovala i pozornost bojům na Dálném východě. Definitivní ukončení druhé světové války pak znamenal akt podepsání kapitulace Japonska na americké lodi Missouri 2. září 1945.
Dosud nejstrašnější válka v dějinách lidstva trvala 70 měsíců, tj. necelých 6 let. Vyžádala si kolem 55 miliónů obětí, velkou většinou z řad civilních obyvatel. Největší ztráty utrpěl Sovětský svaz (20,6 miliónu mrtvých), Polsko (6 miliónů) a Německo (5,25 miliónu). Počet obětí v Číně není přesně znám, odhaduje se však na 13 miliónů. Nové rysy 2. světové války proti válkám předcházejícím spočívaly v tom, že vedle lidského nasazení stále více rozhodovala i technická, ale především ekonomická vyspělost jejich účastníků a jejich schopnost mobilizovat nejen všechnu fyzickou, ale i intelektuální kapacitu pro potřeby fronty.

V. Protektorát Čech a Moravy
Po zřízení protektorátu Čech a Moravy roku 1939 byla sestavena protektorátní česká vláda, jedinou politickou stranou se stalo Národní souručenství. Rozhodující moc v protektorátu si podrželi ve svých rukou představitelé nacistického Německa, brzy se vytvořily orgány a instituce okupační správy.
Protektorátní česká společnost se začala dělit do tří proudů, lišících se od sebe vztahem k okupantům. Široký střední proud tvořila masa lidí, kteří sice nesouhlasili s německou okupací, zůstávali však z rozličných důvodů pasivní. Patřili sem ti, kdo propadli zoufalství a beznaději, ti, kdo se obávali dát svůj odpor najevo z obavy před pronásledováním a ze strachu, ať již o sebe nebo o své blízké, ti, kdo se jen snažili přežít. Tato pasivní masa však byla zásobárnou pro oba proudy postranní, aktivní. Jeden z těchto proudů tvořili ti, kdo s Němci spolupracovali. Patřily mezi ně skupinky českých fašistů, různé typy zrádců, udavačů a konfidentů stejně jako kolaboranti z řad vládnoucích protektorátních vrstev, snažících se domoci podílu na vládě a rozhodování, bezzásadoví kariéristi a ti, kdo se rozhodli přežít za každou cenu.
V řadách protektorátní správy byla ovšem celá řada lidí, kteří se v rámci svého postavení snažili o rezistenci vůči německým záměrům a často spolupracovali i s odbojem. Mnozí z nich byli za svou odbojovou činnost nacisty zatčeni, vězněni či popraveni. Mnozí z těch, kteří přežili, dočkali se po válce jen nevděku, nenávisti či dokonce perzekuce. Poslední proud v české tehdejší společnosti tvořili aktivní bojovníci proti německé okupaci, příslušníci odbojových skupin a organizací. Společným cílem postupně se formujícího národního odboje byla obnova samostatné Československé republiky.
Již od prvních dnů protektorátu byli od české společnosti celou řadou vyhlášek a nařízení odtrženi židé. Snaha o jejich oddělení od společnosti byla prvním krokem nacistů ke „konečnému řešení židovské otázky“, k jejich definitivnímu vyhlazení.

České země neměly odboj pouze vnitřní, ale také silný zahraniční. Na území některých protinacistických států se tvořily československé zastupitelské úřady, kolem nichž se formovaly skupinky československých emigrantů. Po čase se postavení těchto úřadů zlepšilo a začalo formování československých jednotek v zahraničí. Většina vojáků z Československa v exilu odcházela do Francie a vstupovala do cizinecké legie, aby mohli bojovat proti nacismu. Po přesunutí střediska odboje do Velké Británie se začaly formovat i československé brigády.
Domácí odboj v první části války se projevoval hlavně masovými demonstracemi. Nacistická moc na ně reagovala především terorem proti studentům. Vznikalo více a více ilegálních odbojových organizací, rostl počet stávek a v továrnách se objevovala celá řada sabotáží. Lidé bojovali. V létě 1941 vyústilo vedení domácího odboje ve vytvoření Ústředního národně revolučního výboru Československa jako nejvyššího orgánu domácího odboje. S úkolem zpacifikovat rozbouřenou situaci v protektorátu byl koncem října 1941 vyslán do Prahy jako zastupující říšský protektor R.Heydrich, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Bylo vyhlášeno stanné právo, během jehož trvání bylo od ledna roku 1942 popraveno na 500 lidí. Masové zatýkání vážně narušilo ilegální odbojové sítě. Na pomoc decimovanému domácímu odboji byly posílány z Velké Británie parašutistické výsadky. Měly za úkol zejména obnovení radiového spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Zvláštním úkolem byla pověřena skupina Anthropoid, jejíž členové Čech J.Kubiš a Slovák J.Gabčík provedli 27.května roku 1942 v Praze atentát na Heydricha.
Smrt zastupujícího říšského protektora byla úvodem k německým mstám. Znovu bylo vyhlášeno stanné právo, kterému padlo za oběť 1600 lidí. Dalších 3000 osob povraždili nacisté v koncentračních táborech. Atentát ale značně posílil prestiž Československa ve světě a výrazně pomohl při poválečném prosazování Československa jako samostatného státu. Teror heydrichiády vyvrcholil vyhlazením obcí Lidice u kladna a Ležáky u Chrudimi v červnu 1942.
Také český domácí odboj zaplatil za zavraždění Heydricha velkou cenu, byl totiž gestapem a nasazenými konfidenty prakticky znemožněn. V poslední fázi války se však na území protektorátu přes úsilí německých bezpečnostních složek začalo rozvíjet partyzánské hnutí. Nemohlo ovšem dosáhnout příliš velkých rozměrů a aktivity.
Počátkem roku 1943, kdy došlo k obratu ve válce a spojenecké armády začaly vítězit, vystoupila do popředí otázka státoprávního uspořádání budoucího obnoveného Československa. V konkrétním formování programu a cílů postupně uplatnila rozhodující vliv zahraniční centra, exilová vláda v Londýně v čele s prezidentem E.Benešem a komunistické vedení v Moskvě, vedené K.Gottwaldem. Základem nové zahraničněpolitické orientace Československa se stala smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR. Prezident Beneš viděl ve smlouvě nejen účinnou hráz proti německé rozpínavosti, ale i určitou záruku proti vměšování SSSR do vnitřních záležitostí ČSR v období poválečném.
Skutečnost, že v představách J.V.Stalina, vůdce SSSR, plnila Rudá armáda v Československu nejen funkci osvobozovací, ale i politickou, byla jasně patrná. V březnu 1945 došlo v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s účastí komunistů a přijetí jejího programu. Přes nezájem spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v poslední fázi války vypuklo 1.května 1945 v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Největší bouře tohoto povstání se odehrávala v Praze, kde se proti ní Němci bránili. Při nedostatečné rychlosti postupu amerických vojsk přišla nakonec na pomoc do prahy Rudá armáda 9. května téhož roku. Tím skončila válka i u nás.

VI. Život v okupaci

Celá okupace a válka vykolejila dosavadní život milionů českých lidí. Včerejší plnoprávní občané demokratické Československé republiky se náhle ocitli v druhořadém postavení ve vlastní zemi. Navíc se tomuto postavení nemohli bránit, nesměli bojovat za svoji svobodu, byť by to byl boj předem ztracený. Museli si zvyknout ne realitu nacistického režimu, byť částečně změkčovaného protektorátní autonomií, na hrozbu gestapa a perzekuce, na přetvářky, jinotaje i šeptanou propagandu, na udavačství, kolaboraci i cenzuru. Museli se smířit s výsadním postavením němčiny v úřadech, na školách a ve veřejném životě. Postupně se vyrovnávali i s nárazy krutých skutečností, prožívali dny plné strachu a úzkosti. Stále více protektorátních občanů mizelo v německých věznicích a koncentračních táborech, kde mnozí z nich podezřele brzy umírali a jejich rodinám přicházela toliko úmrtní oznámení. Celé ročníky mládeže byly od roku 1942 nasazovány na práci do Německa, v tvrdých podmínkách a v ohrožení života.
Vedle perzekuce a represálií ze strany okupantů zasahovala do každodenního života sama válka. Záhy po jejím propuknutí, v říjnu 1939, byl zaveden přídělový systém na potraviny a další spotřební zboží. V dalších letech byly příděly postupně omezovány, v důsledku čehož se výrazně snižovala životní úroveň velké části obyvatelstva, zejména ve městech, a začal kvést černý obchod (šmelina). Nedostatek pohonných hmot se projevil omezováním automobilové dopravy, zvláště osobní. V důsledku protileteckého zatemnění se i česká města a vesnice nořily večer co večer do úplné tmy, což působilo hlavně zpočátku na psychiku obyvatelstva a vzhledem k situaci národa vyvolávalo i jisté symbolické asociace. České země ležely až do konce války v hlubokém zázemí front, jejichž města, především pak průmyslová centra, byla potenciálním cílem britských a posléze i amerických náletů. Součástí každodenní životní reality městského obyvatelstva se tak staly služby v Civilní protiletecké obraně, poplachy a útěky do sklepních úkrytů a přirozeně také napětí a strach z náletů. Paradoxní při tom bylo, že české obyvatelstvo utiskované Němci a radující se z každého úspěchu jejich válečných soupeřů ohrožovali ze vzduchu jejich vlastní spojenci.
Vůli k odboji proti okupantům živila válka ve značné části národa. Zúčastnili se jej lidé nejrůznějších sociálních i věkových skupin, nejrůznějších politických názorů i povahových vlastností. Do odboje se dostávali různými cestami a za rozdílných okolností, někteří dokonce souhrou náhod. Přesto byla tato lidská směsice schopna spojit se ke spolupráci a společnému odporu proti okupantům. Jejich představy, záměry i osobní lidské kvality pak procházely tvrdou zkouškou ilegální činnosti. Ona léta měla ale také svou charakteristickou každodennost, jež ostatně i vytvářela určité zázemí odboje. Většina českých odbojářů nežila totiž v ilegalitě a vedle své odbojové činnosti vykonávala dál své zaměstnání a žila u svých rodin. I ve stínu perzekuce, totálního nasazení a náletů žili lidé každodenními starostmi. Sháněli potraviny, chodili do zaměstnání a do školy, ale i do divadel, biografů, na koncerty a výstavy. Prožívali si své osobní krize, rodinné problémy, drobné radosti i milostná vzplanutí. Více než kdy dříve se ovšem uzavírali do sebe. Nacházeli nový vztah ke svým blízkým, k domovu, k tradicím. Objevovali hodnotu a krásu ve věcech či vztazích doposud zdánlivě obyčejných. Tuto tendenci vyjádřil již na podzim 1939 E.Bass v jednom ze svých fejetonistických rozjímání:
„Krásný je ten podzim, dny zalité sluncem, večery prohřáté i noc za nocí vlahá pod září ubývajícího měsíce. Ale tentokrát vznikla ještě jiná krása věku našemu zcela neznámá: Lidská sídla ponořená po západu slunce v soumrak a šero bez umělého osvětlení…“
Těžká okupační doba se odrážela výrazně také v příznačné duchovní atmosféře, prodchnuté iracionálními i mystickými prvky, návraty do minulosti, obratem k náboženství a filozofii a zvýšeným zájmem o spiritismus a okultní nauky. Na druhé straně se po celou dobu války nepodařilo umlčet český lidový humor a satiru, beroucí si na mušku především okupanty a jejich přisluhovače a často se prolínající se soudobým bájeslovím, jež mimo jiné zrodilo postavu záhadného Péráka, muže, pohybujícího se pomocí silných pér na nohou a stále unikajícího nacistické policii.

VII. Český sport a náboženství
Prvek zábavy a vzrušení, především pro mužskou část populace, představovala návštěva sportovních utkání. Počty diváků na fotbalových a hokejových stadionech vzrostly, třebaže mezinárodní styk neexistoval. V ledním hokeji došlo sice několikrát k měření sil mezi českým a německým hokejovým mužstvem, avšak v kopané byla pro fanoušky největším svátkem střetnutí mezi vybranými týmy Čech a Moravy. Ačkoliv masová tělesná výchova utrpěla pronásledováním Sokola, představoval sport pro mladou generaci nejrozšířenější formu aktivity. Jistě i proto, že byl zdánlivě málo ideově a ideologicky využitelný, lépe řečeno zneužitelný. Vedle kopané a hokeje se těšily zájmu soutěže ve sportovní gymnastice, těžící ze sokolské tradice, a v lehké atletice, tedy odvětvích, které přinesly Československu slávu brzy po skončení válečného konfliktu (např. Emil Zátopek).
Zdálo by se, že duchovní život českých lidí za okupace byl poznamenán především útěkem od skutečnosti. Avšak právě tento únik vyplýval z bezprostředního prožitku přítomnosti, vyvolávající otázky a úvahy, o něž bylo možné se podělit jen v nejužším, nejprověřenějším a nejspolehlivějším kruhu. Protektorátní ovzduší odráželo v jinotajné roviny politický kvas, který probíhal v národním společenství a který se nemohl veřejně projevit. Lidé si přirozeně kladli otázky po příčinách situace, v níž se ocitl nejen český národ, ale i celá Evropa. Kriticky se ohlíželi k době první republiky, zamýšleli se nad klady i úskalími demokracie, nad mezinárodními souvislostmi vzestupu hitlerovského Německa a snažili se vyrovnat se stále velmi živým mnichovským komplexem. Uprostřed okupační reality prožívala značná část národa myšlenkový a politický přerod.
Na toto národní rozpoložení se pokusili reagovat kolaborační aktivisté jakousi ideologickou ofenzívou, přehodnocujíce dosavadní dějinné cesty národa a vyvozujíce ze zkušenosti Mnichova jediné východisko: přimknout se oddaně k nacistickému Německu. Podobné snahy však zůstaly u české veřejnosti zcela bez odezvy. Ostatně ani seberafinovanější pronacistická propaganda nemohla působit na lidi, denně konfrontované s arogancí okupantů a ponižujícím postavením vlastního národa.

VIII. Politika, kultura a věda
Přes všechny otřesy neztratila většina českého národa víru v perspektivu demokracie. V průběhu války pak výrazně zesílily, zejména v mladé generaci, sympatie k socialistickým idejím. Značně vzrostly také sympatie k Sovětskému svazu. Ty souvisely s jeho rolí ve válce proti Německu a byly spojeny spíše s oživováním tradičního rusofilství než s příklonem ke komunistické ideologii. Přitom ale o vnitřních poměrech v této zemi panovaly značně naivní představy. Ve válečných letech tak můžeme sledovat zrání ideových a politických představ, jež se zásadně projevily bezprostředně po válce a v následujícím období. Okupační prožitky a nálady, charakterizované převahou emocí a patosu nad střízlivým realizmem, dláždily cestu k jejich úspěchu.
Ohledně kultury v českých zemích za 2. světové války rozhodně neplatí staré latinské rčení Inter arma silent Musae (ve válce mlčí Múzy). Válečná a okupační realita podnítila naopak mimořádné kulturní vzepětí, jež bylo nejen pozoruhodným výrazem tehdejší duchovní atmosféry, ale zrodilo i četná díla, přesahující svým významem a hodnotou dobu svého vzniku. Česká kultura byla tradičně spjata s politickými zápasy národa. V pohnuté a tragické době nacistické okupace, kdy se národní společenství ocitlo v situaci akutního ohrožení, jí znovu připadlo závažné poslání. Stala se útočištěm a posilou nejširších vrstev českého národa, utěšovala jeho otřesené sebevědomí, byla nositelkou národně obranných snah i skrytou zbraní v zápase s okupanty. Mohla při tom využít jak forem, umožňujících promlouvat zastřeně a zároveň emotivně, tak do určité míry i nedostatečného citu německých dohlížitelů pro odstíny české řeči a symboliku konkrétních uměleckých děl.
Obecným rysem tehdejší kultury se stala vlastenecká tendence a s ní spjatý návrat k národní minulosti, k slavným tradicím a postavám českých dějin. Ohrožený národ tak zachvátila vlna historismu, která zvláště v prvním období okupace prolínala všemi oblastmi kulturního a veřejného života. Lidé nacházeli nový, více vroucí vztah k památným místům a významným událostem národních dějin, demonstrativně kladli květiny ke hrobům či pomníkům historických osobností či ke hrobu neznámého vojína na Staroměstském náměstí, symbolizujícímu tradici boje za samostatný československý stát v době 1. světové války.
Zvláštní role v kulturní rezistenci připadla českým divadlům, jež se často stávala místy výmluvných demonstrací národního smýšlení. Domácí i světová dramatická klasika oslovovala nyní české publikum mnohem bezprostředněji a pronikavěji než v předválečných letech. Existovalo a i vznikalo poměrně velké množství malých divadel. Také Národní divadlo, i za německé cenzury, promlouvalo k českému divákovi skrytou symbolikou mnoha vynikajících představení.
Mimořádně emotivně působila v oněch letech hudba. Příznačný byl opět příklon k národním klasikům, především k B.Smetanovi. Jeho díla, zvláště opery a cyklus symfonických básní Má vlast, se stala symbolem nepokořitelnosti českého národa. Nebývale se zvýšil zájem o pěvecké soubory a dechové koncerty, stejně tak o populární hudbu. Moderní jazzová hudba se pak stávala osobitou formou protestu české mládeže. Tragičnost doby inspirovala české skladatele k novým dílům, z nichž mnohá se podařilo uvést již v průběhu okupace. Na rozdíl od jiných druhů umění byla totiž hudba nejméně kontrolovatelná a postižitelná cenzurou, neboť těžko lze dokázat skladateli, co konkrétně chce svou skladbou vyslovit.
Stranou od národního zápasu nezůstávalo ani české výtvarné umění.V ateliérech známých malířů, grafiků a sochařů vznikala díla, jež jsou působivým podobenstvím válečných strádání, nacistické perzekuce, úzkosti i hrdinství tehdejší doby, anebo vyznáním vztahu k vlasti či k odkazu národních dějin.
Specifickou část umění představuje kulturní aktivita v podmínkách nacistických věznic, káznic a koncentračních táborů. Zde zvláště národní poezie a hudba povzbuzovaly české vězně a pomáhaly jim přežít. Mnozí věznění umělci zde pokračovali ve své tvorbě (pro příklad J.Čapek, E.Filla, hudební skladatel K.Rudolf,…)
Na rozdíl od kultury procházela česká věda za vlády protektorátu obdobím stagnace. Uzavřením vysokých škol v roce 1939 se nejen na několik let zastavila příprava mladé české inteligence, ale byly zlikvidovány i hlavní tehdejší základny vědecké práce. Úzký a omezený prostor pro ni zbyl v některých výzkumných ústavech, zejména na závodech, jež měly sloužit válečným potřebám, na klinikách a dalších lékařských pracovištích, v knihovnách, archívech, muzeích a galeriích. Výrazně postiženo bylo i české školství stále více podřizované jednotným osnovám (s tímto problémem se potýkáme do dnešních dnů), směřující ke germanizaci a postupné likvidaci české vzdělanosti. Po vysokých školách se okupanti zaměřili na omezování středního školství a postupně zrušili řadu středních škol, zvláště gymnázií. Nacističtí vládci neměli zájem na výchově další české inteligence. Uvědomovali si její vůdčí úlohu v národě, a tak u národa, který chtěli plně zotročit, zaměřili své represe především proti ní.

IX. Závěr
Jak je vidět, 2. světová válka a hlavně okupace naší země měla na českou společnost opravdu výrazný vliv, hlavně ve špatném slova smyslu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak i toto období českých dějin mělo i několik málo kladných dopadů. Lidé si uvědomili důležitost a prospěšnost demokracie. V celém světě musela lidská společnost od základu změnit své pojetí politiky. Nyní v podobě Adolfa Hitlera viděli, že k moci se může dostat i psychopat a šílenec, je-li dostatečně vychytralý a charismatický. Viděli, jak je nebezpečné umožnit, aby se jednomu člověku dostala do rukou téměř neomezená moc. Viděli, že je možné, aby vůdce některého státu jeden den uzavíral dohody a smlouvy, aby je druhý den porušil, je-li to pro něho výhodné. Viděli, že Hitler se dostal tak daleko i proto, že se Evropská společnost panicky bála další války, a že si tedy nesmí nechat líbit žádné přestupky ani porušení dohod.
Ale co se stalo, stalo se. V dějinách lidstva je nespočet katastrof, stejně jako slavných skutků, nespočet zločinců, stejně jako hrdinů. Vezměme tedy si ponaučení z historie, abychom mohli zabránit opakování tragických událostí minulosti a připravili sami sobě světlejší budoucnost.

LITERATURA:
· Dějiny zemí koruny české 2. (Paseka, 1997)
· Kronika druhé světové války (Fortuna Print, 1998)

INTERNET:
· www.1939.kgb.cz/home.htm
· http://web.redbox.cz/worldwar2/lndex.html

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2721